ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.982.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 982/2018-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. V. , zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1055/1, proti žalovanému BOKI Industries a. s. se sídlem v Praze 1
– Malé Straně, Mostecká č. 47/16, IČO 25767101, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Suchánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná č. 598/11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 177/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017 č. j. 23 Co 252/2017-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vojtěcha Suchánka, advokáta se sídlem v Praze 1, Celetná č. 598/11.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017 č. j. 23 Co 252/2017-145 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že žalobkyně se stala nadbytečnou v příčinné souvislosti s organizační změnou přijatou žalovaným dne 26. 5. 2015, kterou bylo zrušeno pracovní místo zastávané žalobkyní a na základě níž došlo k přerozdělení pracovních úkolů mezi zaměstnance z důvodu zvýšení efektivnosti práce (stejné množství práce vykonávalo nadále méně zaměstnanců), a byly tak splněny předpoklady pro dání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 317/2015, sp. zn. 21 Cdo 2457/2015, sp. zn. 21 Cdo 4859/2014 a sp. zn. 21 Cdo 695/2014, že se odvolací soud „ve smyslu posouzení organizačních opatření žalovaného k 31. 5. 2015, která nemohla vést k nadbytečnosti žalobkyně, neboť druh práce žalobkyně (ani dalších k 31. 5. 2015 pro nadbytečnost propouštěných zaměstnanců) neodpadl, a to ani zčásti“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak přehlíží, že soudy v těchto případech vycházely z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn v projednávané věci.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (přestože namítá nesprávné právní posouzení otázky „obrácení důkazního břemene podle §133a o. s. ř. v případě diskriminace z důvodu věku“, ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci soudy obou stupňů rozhodující, a předestírá opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci (že žalovaný s ní zacházel „znevýhodňujícím způsobem při srovnání s ostatními, mladšími zaměstnanci“ a že je zřejmé, že „důvodem k tomu byl její věk“); ostatně odvolací soud při posouzení otázky, zda se žalovaný dopustil vůči žalobkyni při skončení pracovního poměru výpovědí přímé diskriminace z důvodu věku, a s tím související otázky přesunu důkazního břemene ve smyslu ustanovení §133a o. s. ř. na žalovaného vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15) a rovněž z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, který byl uveřejněn pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu