ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1086.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1086/2016-170
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Českého rybářského svazu, z. s., místní organizace Teplice , IČO 00482838, se sídlem v Teplicích, Trnovany, Havířská 583/7, zastoupeného JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalované TJ zdravotně postižených Nola Teplice , IČO 46071423, se sídlem v Teplicích, Řetenice, Jaselská 355, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o vydání ryb, eventuálně o zaplacení částky 490 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 126/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Co 623/2015-141, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 24 C 126/2014-112, uložil žalované povinnost vydat žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku populaci ryb nacházející se ve vodním dílem M., ležícím na pozemku parc. v k. ú. M. a pozemcích parc. v k. ú. K. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 10. 6. 2005 uzavřely město D. (jako tehdejší vlastník vodního díla M. nacházejícího se na pozemcích parc. v k. ú. M. a pozemcích parc. v k. ú. K., dále jen „vodní dílo“) a žalovaná „dohodu o podílu na úhradě nákladů na údržbu vodního díla M.“ (dále jen „dohoda“). Na základě této dohody byl žalobce oprávněn užívat vodní dílo k chovu ryb. Dohoda byla uzavřena na deset let s tím, že v roce, v němž dohoda pozbude platnosti, je žalobce povinen provést výlov chovaných ryb do 31. 12. příslušného roku.
Žalovaná nabyla vlastnictví k vodnímu dílu dne 12. 6. 2007 na základě kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2007. Soud vzal dále za prokázané, že žalobce nasadil v roce 2012 do vodního díla 15 000 ks štiky a 8 632 ks kapra, přičemž ryby dosud nikdo nevylovil. Žalovaná zamezila žalobci na podzim roku 2013 vodní dílo užívat a ryby vylovit.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ryby ve vodní nádrži jsou podle §1049 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve vlastnictví žalobce, který je do vodního díla nasadil. Jelikož žalovaná znemožňuje žalobci provést výlov ryb, soud žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vydat žalobci rybí populaci. Z tohoto důvodu také již nerozhodoval o eventuálním nároku žalobce na zaplacení 490 500 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Co 623/2015-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Vydat rybí populaci může žalovaná buď tak, že zpřístupní žalobci vodní dílo a nechá jej ryby vylovit, anebo tak, že populaci ryb sama (nebo prostřednictvím třetí osoby) vyloví a předá žalobci. K druhé alternativě však není s ohledem na znění dohody ze dne 14. 6. 2015 povinna. Jinými slovy povinnost vydat populaci ryb není v dané situaci ničím jiným než povinností žalované zpřístupnit žalobci vodní dílo a umožnit mu výlov ryb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, jenž nabyl právní moci v listopadu roku 2015, uložil žalované povinnost vydat rybí populaci ve vodním díle. Podle dohody ze dne 14. 6. 2005 byl žalobce oprávněn a současně povinen provést výlov ryb nejpozději do 31. 12. 2015. Odvolací soud tak rozhodl o povinnosti žalované nejméně jeden měsíc před dospělostí žalobcova práva na výlov ryb. Soud má přitom rozhodovat podle stavu existujícího v době vyhlášení jeho rozhodnutí a nemůže uložit plnění splatné až v budoucnu (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1975, sp. zn. 1 Cz 62/75, publikovaný pod č. 7/1977 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byla-li pro určité právo žalobce stanovena lhůta, mohl se domáhat takového práva u soudu až uplynutím této lhůty, tedy po 31. 12. 2015.
Žalovaná rovněž namítá, že není v této věci pasivně legitimovaná, protože vodní dílo pronajala třetí osobě. Žalovaná ryby nijak nezadržuje a pozemky, které tvoří vodní nádrž, užívá třetí osoba. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013, se nelze domáhat ochrany proti osobě, jež nevykonává příslušná práva.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého povinnost vydat populaci ryb není v dané situaci ničím jiným než povinností žalované zpřístupnit žalobci vodní dílo. Žalobci ovšem v přístupu k vodnímu dílu nikdo nebrání a ani mu nikdo nezadržuje ryby, jež jsou (podle tvrzení žalobce) v jeho vlastnictví. Pouze je mu bráněno ve vypuštění vodního díla.
Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že žalovaná není v této věci pasivně legitimována:
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, tato a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Námitky k nedostatku její pasivní legitimace z důvodu pronájmu vodního díla třetí osobě dovolatelka v odvolacím řízení neuplatnila. Jestliže se proto těmito námitkami odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 397/2018).
Z uvedeného vyplývá, že žalovaná v této části dovolání řádně nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1–3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku, jež vznesla žalovaná až v rámci dovolacího řízení, vůbec neposuzoval a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K námitce, že soud rozhodl o povinnosti žalované před tím, než dospělo právo žalobce:
Podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Soud tedy zásadně rozhoduje podle stavu existujícího v době vyhlášení jeho rozhodnutí a nemůže uložit plnění splatné až v budoucnu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1975, sp. zn. 1 Cz 62/75, publikovaný pod č. 7/1977 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výjimky z tohoto pravidla jsou výslovně stanoveny zákonem (srov. např. §1148 odst. 2 o. z.).
V poměrech projednávané věci je tedy nezbytné posoudit (a to na základě interpretace příslušného právního úkonu), zda žalobcovo právo na vydání rybí populace bylo u soudu uplatněno předčasně, či nikoliv.
V případě pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba tuto pochybnost odstranit jeho výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016).
Při výkladu právních úkonů lze rovněž vyjít z toho, že žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky. Soud by se měl proto při interpretace právního úkonu vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, dostupný na nalus.usoud.cz).
V poměrech projednávané věci se žalovaná odvolává na ustanovení dohody ze dne 14. 6. 2005 uzavřené mezi žalobcem a městem Dubí. Sama se cítí být dohodou jako právní nástupce města Dubí vázána. Podle čl. II. odst. 1. byla tato dohoda uzavřena na deset let. Podle čl. II. odst. 2. byl žalobce povinen provést výlov chovaných ryb do 31. 12. příslušného roku, ve kterém dojde k zániku dohody. V řízení bylo mezi účastníky nesporné, že dohoda zanikla k 14. 6. 2015.
Ze shora uvedených ustanovení se podává, že žalobce byl povinen provést výlov ryb nejpozději do 31. 12. 2015, nikoliv právě k 31. 12. 2015. Jinými slovy byl oprávněn provést jej i dříve. Tomuto právu žalobce odpovídá povinnost žalované výlov ryb umožnit, a to i před 31. 12. 2015.
Výklad zastávaný žalovanou (že žalobce uplatnil své právo u soudu předčasně, a to před jeho dospělostí) by mohl vést k absurdním důsledkům. Žalobce by totiž byl v takovém případě povinen provést výlov právě jen dne 31. 12. 2015, což by mohlo být objektivně nemožné, ať už vzhledem ke klimatickým podmínkám nebo k množství lovených ryb. Provedl-li by jej později, byl by již v prodlení. Z jazykového i logického výkladu smluvního ujednání je zřejmé, že smluvní strany takové důsledky jimi vytvořeného aktu nezamýšlely.
Uložil-li odvolací soud povinnost žalované vydat rybí populaci rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, který nabyl právní moci v listopadu roku 2015, nerozhodl o této povinnosti žalované ještě před dospělostí práva žalobce. Žalobce své právo u soudu neuplatnil předčasně. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této právní otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není v této části dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce, že žalobci v přístupu k vodnímu dílu nikdo nebrání a rybí populaci nikdo nezadržuje, a proto nemůže být žaloba důvodná:
V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda je důvodná žaloba na vydání ryb, pokud strana žalovaná k přístupu k místu, kde se rybí populace nachází, nebrání, avšak jiným způsobem zabraňuje lovu ryb. Pro řešení této právní otázky je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jimiž je dovolací soud vázán) se podává, že žalobce nemůže rybí populaci vylovit, protože nemůže rybník vypustit, jelikož žalovaná instalovala vrátka na kovový můstek, který vede k výpusti vodního díla, a tři kovová víka na vstupní otvory výpustní věže.
Žaloba ve své podstatě směřuje k tomu, aby žalobci bylo umožněno manipulovat s vodou ve vodním díle za účelem výlovu ryb.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství (dále jen „zákona o rybářství“), k rybníkářství je oprávněn vlastník rybníka nebo vlastník zvláštního rybochovného zařízení, popřípadě jejich nájemce na základě písemně uzavřené nájemní smlouvy s vlastníkem za účelem rybníkářství.
Podle §3 odst. 2 zákona o rybářství v rybníkářství se lov provádí hromadně účinnou metodou lovu nebo na udici.
Podle §3 odst. 5 písm. a) zákona o rybářství prováděcí právní předpis stanoví podrobnosti o hromadně účinných metodách lovu ryb a vodních organizmů.
Podle §1 odst. 2 vyhlášky č. 197/2004 Sb., k provedení zákona č. 99/2004 Sb. , o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), je jednou z hromadně účinných metod lovu ryb a vodních organismů lov prováděný prostřednictvím manipulace s vodou za účelem shromáždění rybí obsádky do míst, kde je lovena, například do loviště.
Z uvedeného se podává, že v právních předpisech je zakotven jako jeden z možných způsobů lovu ryb i lov prováděný prostřednictvím manipulace s vodou. I když v poměrech posuzované věci nebyl žalobce oprávněn k rybníkářství ve smyslu §3 odst. 1 zákona o rybářství (protože nebyl vlastníkem rybníka ani jeho nájemcem na základě písemně uzavřené nájemní smlouvy – tento závěr odvolacího soudu nebyl v dovolání napaden a nepodléhá proto dovolacímu přezkumu), byl oprávněn nasadit (a následně vylovit) ryby na základě dohody ze dne 14. 6. 2005. Způsob lovu ryb nebyl dohodou výslovně upraven. V takovém případě lze při analogické aplikaci shora uvedených zákonných ustanovení připustit výlov ryb z vodního díla jedním ze zákonem předpokládaných způsobů, tedy i prostřednictvím manipulace s vodou ve vodním díle. Takový způsob konečně nejlépe odpovídá jak velikosti vodního díla, tak i množství nasazených ryb.
Požadavku žalobce, aby mu bylo umožněno manipulovat s vodou ve vodním díle za účelem výlovu ryb, nejpřesněji odpovídá žalobní návrh, aby byla žalovaná povinna strpět manipulaci s vodou ve vodním díle a tuto manipulaci umožnila, nelze však vyloučit ani žalobní návrh na uložení povinnosti rybí populaci nacházející se ve vodním díle vydat.
Žalobní návrh znějící na vydání rybí populace může být důvodný proto, že chování, kterým by žalovaná vydání rybí populace uskutečnila, by bylo v dané situaci shodné s chováním, kterým by žalobkyni umožnila manipulaci s vodou a výlov ryb. Tato shoda je jednak důsledkem absence povinnosti žalované rybí populaci vylovit a žalobci v nejužším slova smyslu předat, jednak důsledkem právní úpravy způsobu lovu ryb.
Z uvedeného se tedy podává, že povinnost vydat rybí populaci odpovídá v posuzované věci povinnosti žalované strpět manipulaci s vodou ve vodním díle, kde se rybí populace nachází, a umožnit tak žalobci výlov ryb. Při posuzování důvodnosti žaloby tedy není rozhodné, zda žalobní návrh zní na vydání či na uložení jiné povinnosti. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání tak není v této části důvodné.
Jelikož z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že bylo dovolání zamítnuto, náležela by žalobci, který podal vyjádření k dovolání, podle §142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů dovolacího řízení. Ve vyjádření však žalobce pouze uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto; náklady vynaložené na toto vyjádření tak nebyly vynaloženy na účelné bránění práva, jak to požaduje §142 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu