ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1460.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1460/2018-791
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. U. , proti žalované P. U. , zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Úlehli 1287/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 422/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2017, č. j. 68 Co 412/2017-753, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2017, č. j. 68 Co 412/2017-753, se mění tak, že:
a. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II., IV. a V. potvrzuje.
b. Ve výrocích VI. a VII. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že výše povinnosti k náhradě nákladů řízení činí u žalobce 29 580 Kč a u žalované 54 580 Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje.
c. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků se žalované přikazuje k úhradě dluh u věřitelky Z. K., za zhodnocení nemovitostí v katastrálním území H. stavebními úpravami realizovanými v letech 2009 – 2010.
d. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem uvedeným shora potvrdil Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 2017, č. j. 38 C 422/2009-711, kterým soud prvního stupně vypořádal zaniklé společné jmění manželů (SJM) tak, že mj. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce pozemek, jehož součástí je budova a pozemek v katastrálním území S., obci S. (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalované dluh u věřitelky Z. K., za zhodnocení nemovitostí v katastrálním území H. stavebními úpravami realizovanými v letech 2009-2010 ve výši 855 099 Kč (výrok III.); žalované také uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 762 710,10 Kč (výrok IV.). Návrhům žalované, aby byly vypořádány vnosy žalované ve výši 489 096.50 Kč a 1 251 244,07 Kč, soudy nevyhověly z důvodů, které jsou uvedeny níže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud z části odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části se jedná o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je jen částečně přípustné, avšak v rozsahu přípustnosti je důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/12014, publikovaný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
K částce, kterou žalovaná získala půjčkami a vynaložila na opravu poškozeného domu v k. ú. S.:
Podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, způsobil tající sníh na střeše domu účastníků havárii, kterou žalovaná odstranila z prostředků, které získala půjčkami od soukromých osob; domáhala se vypořádání tohoto vnosu. Soudy však vyšly z toho, že půjčka, kterou žalované poskytly osoby v rozsudku uvedené,
je – podle konstatování soudů, se kterým dovolání nepolemizuje – jejím výlučným závazkem, a to podle pravidla, že závazky převzaté jedním z manželů bez souhlasu druhého a přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů nejsou neplatné, ale netvoří součást společného jmění manželů a jsou výlučným závazkem manžela, který je převzal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008). Soud nepopřel, že jde o vnos žalované do společného jmění, avšak nevypořádal jej proto, že postupoval podle pravidel o tzv. disparitě (nestejné velikosti) přiznaných vypořádacích podílů.
„Podíly bývalých manželů při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožné, nýbrž mohou být modifikovány dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Dovolací soud může zpochybnit úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, že tato úvaha je zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).
K disparitě se soud prvního stupně přiklonil proto, že žalovaná o havárii neinformovala žalobce, a ten tak nemohl havárii uplatnit jako pojistnou událost, ačkoliv nemovitost byla právě pro takový případ pojištěna; odvolací soud připojil, že žalovaná věděla o tom, že žalobce pracoval v pojišťovnictví a pojištění nemovitosti sjednával.
Dovolatelka tvrdí rozpor s judikaturou, podle které byly-li na zakoupení věcí v SJM použity peníze opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání jeho vnosu z odděleného majetku na společný majetek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4011/2014). Soud však nepopřel, že šlo o vnos žalované, ale vzhledem k okolnostem věci se odchýlil od zásady rovnosti podílů a v rámci tzv. disparity k tomuto vnosu nepřihlédl (str. 18 rozsudku soudu prvního stupně, závěr o disparitě soud opakoval na str. 21 rozsudku). S důvody pro disparitu podílů (§149 odst. 3 obč. zák.), na které je nevypořádání vnosu založeno, však dovolatelka nijak nepolemizuje, ve vztahu k nim nevymezuje přípustnost dovolání, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Neobstojí ani názor dovolatelky, že při rozhodování o vydání konstitutivního rozsudku nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., pokud jde o rozpor navrhovaného rozhodnutí s dobrými mravy. Tento právní názor byl opuštěn a překonán po přijetí nového občanského zákoníku; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4011/2014, sice konstatovalo starší judikaturu, která tuto možnost vylučovala, avšak námitkami ohledně dobrých mravů se věcně zabývalo; již z toho muselo být zřejmé, že je Nejvyšší soud nepovažoval za nepřípustné.
Ustanovení §2 odst. 3 o. z., které je třeba s ohledem na §3030 obč. zák. aplikovat i na spory, které se jinak posuzují podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014, rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015). V této části tak není napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání není přípustné.
K vypořádání dluhů vůči Z. K.:
Žalovaná se dále domáhala vypořádání dluhu vůči její dceři Z. K., která investovala do nemovitosti účastníků v H.; dcera nemovitosti od roku 2004 užívala a investovala do nich jednak v období do rozvodu manželství v roce 2008, jednak po této době. Žalovaná jí část investovaných částek proplatila a domáhá se, aby jí to bylo uznáno jako vnos do společného majetku. Protože žalobce, který byl z užívání společných nemovitostí vyloučen, o těchto investicích nevěděl a nevyslovil s nimi souhlas, posoudil soud nárok Z. K. podle ustanovení o bezdůvodném obohacení; tento závěr není dovoláním napaden, a tak se jím dovolací soud nemohl zabývat.
K vypořádání částek, které žalovaná poskytla dceři Z. K. jako náhradu za investice, které Z. K. vynaložila na nemovitost účastníků před zánikem jejich SJM:
Soud nezpochybnil, že Z. K., která od roku 2004 nemovitost užívala a dále ji užívá, do nemovitosti investovala; za dobu před rozvodem jí posléze žalovaná uhradila částku 1 251 244 Kč. Přihlédl však k těmto okolnostem: Žalobce o investicích nevěděl, nebyla ohledně nich uzavřena žádná smlouva a žalovaná žalobci neoznámila, že tyto investice hodlá dceři proplatit, čímž mu znemožnila vznést námitku promlčení (dluh byl podle názoru soudu již promlčen) a započíst obohacení, které se dceři dostalo tím, že nemovitost zdarma užívala; přihlédl též ke skutkovému zjištění, že zhodnocení nemovitosti bylo menší než investované prostředky a nemohlo přesáhnout 60% investované částky. Proto i zde s odkazem na dobré mravy přistoupil k disparitě podílů a konstatoval: „Soud zde opět shledal důvod pro to, aby se ohledně vnosu žalované odchýlil od zásady rovnosti podílů a jeho náhradu žalované nepřiznal“; závěr o disparitě opakoval na str. 21 rozsudku. Odvolací soud tento postup nijak nezpochybnil.
Dovolatelka v této souvislosti opakuje námitku o nemožnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák.; k tomu se odkazuje na to, co je uvedeno výše. Správně sice tvrdí, že placení na promlčený dluh není v zásadě v rozporu s dobrými mravy, ovšem za situace, kdy požaduje náhradu za takto poskytnuté plnění po žalobci, který o něm a ani o vynaložených investicích nevěděl a nemohl své námitky včetně námitky promlčení nijak uplatnit, není úvaha o tom, že její požadavek je v rozporu s dobrými mravy a je tu důvod k disparitě podílů, zjevně nepřiměřená. Ke skutkovým námitkám, které v této souvislosti žalovaná uvádí, nelze přihlédnout (viz výše). Ani v této části není dovolání přípustné.
K vypořádání dluhu vůči dceři žalobkyně Z. K. z titulu investic, které Z. K. vynaložila na nemovitost účastníků po zániku jejich SJM v letech 2009 - 2010:
I tento dluh soudy posuzovaly jako bezdůvodné obohacení účastníků; tento závěr není dovoláním napaden.
Dovolatelka vytýká soudu, že při určení výše dluhu, spočívajícího v částce, o kterou se nemovitost účastníků v důsledku investic vynaložených Z. K. zhodnotila, postupoval podle §136 o. s. ř. a určil zhodnocení odhadem; dovolání považuje za přípustné, otázka, zda soud takto může postupovat, není v judikatuře dosud řešena. Je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatelka napadá jen způsob, kterým soud prvního stupně určil výši dluhu vůči Z. K. z titulu bezdůvodného obohacení, je třeba tuto otázku řešit v širším kontextu celé věci; dovolání je pak přípustné, neboť dovolací soud doposud výslovně neřešil postup soudu, vypořádávajícího zaniklé společné jmění manželů, při určení výše bezdůvodného obohacení, vzniklého investicemi třetí osoby do věci ve společném jmění manželů v době od jeho zániku do vypořádání, a v této části je i důvodné.
Společné jmění manželů tvoří též závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého [§143 odst. 1 písm. b) obč. zák.].
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
V době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění manželů se právní vztahy mezi (bývalými) manžely, popř. mezi nimi (jedním z nich) a třetími osobami, týkající se majetku a závazků, které byly v jejich SJM, podle §853 obč. zák. řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1967).
Při ocenění této nemovitosti soud vycházel z pravidla, podle kterého se při stanovení ceny věci pro účely vypořádání společného jmění manželů vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/1999, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2001). Za účelem určení hodnoty společného majetku a jeho vypořádání tak soud vycházel ze stavu nemovitosti, jaký tu byl v době zániku manželství, tedy předtím, než byla tato část investic vynaložena. Jinak řečeno, zhodnocení nemovitostí, ke kterému došlo na základě investic vynaložených po zániku manželství, se nijak nemohlo dotknout ani určení výše vypořádávaného jmění, ani podílů účastníků. To ostatně výslovně konstatoval již soud prvního stupně (od jehož skutkových zjištění a právních závěrů se odvolací soud nijak neodchýlil) s tím, že závazek bude přikázán účastníkovi, kterému nemovitosti připadnou, a to bez důsledků na výši vypořádacího podílu (str. 20 rozsudku). Nicméně šlo o investici vynaloženou v době, kdy nemovitosti byly stále ve spoluvlastnictví účastníků (jehož obsah se přiměřeně řídil ustanoveními o SJM), a proto soud přikročil k přikázání závazku z bezdůvodného obohacení získaného na úkor Z. K. tomu, kdo se skutečně obohatil, a to byla žalovaná; té byly přikázány nemovitosti ohodnocené podle stavu před investicemi vynaloženými po zániku SJM, avšak ve skutečnosti již zhodnocené uvedenými investicemi. Byla to tedy jen a výlučně žalovaná, kdo byl těmito investicemi obohacen, neboť je nabyla již zhodnocené, aniž by se toto zhodnocení promítlo do snížení jejího vypořádacího podílu.
Jestliže tedy (v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) po zániku společného jmění manželů, avšak v době do jeho vypořádání, zhodnotí třetí osoba společný majetek a vznikne jí vůči (bývalým) manželům nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu zhodnocení majetku, je třeba za situace, kdy tato nemovitost je pro účely vypořádání společného jmění oceňována podle stavu v době jeho zániku, dluh vůči třetí osobě přikázat tomu, kdo zhodnocenou nemovitosti nabývá, aniž by se tato okolnost nějak promítla do určení výše vypořádacích podílů účastníků; proto není třeba ani zjišťovat výši takového dluhu.
Do majetkových vztahů mezi účastníky se tak výrok o přikázání uvedeného dluhu ve výši 855 099 Kč žalované nijak nepromítl. Tento výrok však nemohl ovlivnit ani vztah mezi žalovanou a věřitelkou – její dcerou –, neboť ta není výrokem rozsudku vázána (§159a odst. 1 o. s. ř.). Nicméně soud prvního stupně opravdu pochybil, pokud výši bezdůvodného obohacení a tudíž i dluhu vůči dceři žalované určil odhadem, ne však primárně kvůli zvolenému způsobu odhadu podle §136 o. s. ř., ale proto, že výši dluhu neměl určovat vůbec. Potud je dovolání, vytýkající nesprávné stanovení výše přikazovaného dluhu, z části důvodné.
Nápravu této nesprávnosti lze sjednat tím, že z výroku rozhodnutí o vypořádání SJM, konkrétně přikázání předmětného dluhu žalované, bude tato částka vypuštěna; na právním postavení účastníků se tím nic nezmění (na výši vypořádacích podílů a platebních povinností nebude mít tato úprava výroku vliv a právního vztahu žalované a její dcery se nedotkne) a v podstatě je opřena o právní názor, že obohaceným je ten, komu byly zhodnocené nemovitosti přikázány, ze kterého vyšly již soudy v nalézacím řízení; proto jsou splněny podmínky pro postup podle §243d o. s. ř., podle kterého může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Proto dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že vypustil částku, představující výši dluhu žalované vůči její dceři.
Ve zbývající části dovolací soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalované v dovolacím řízení byl jen částečný; v podstatné části Nejvyšší soud dovolání odmítl. Ostatně změnou napadeného rozhodnutí se nemění právní postavení účastníků (viz výše), proto také Nejvyšší soud nezměnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu