ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1840.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1840/2018-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované I. J. , zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o uložení povinnosti a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 182/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2017, č. j. 61 Co 184/2017-245, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 4 C 182/2015-204, ve výroku I. uložil žalované odstranit dřeviny – túje vysázené podél hranice pozemkových parcel č. a č. st. v katastrálním území K. u P. a zdržet v označeném místě vysazování dřevin, jejichž dospělý vzrůst dosahuje „délky více než je výška parapetu oken domu č. p. směřujících do zahrady žalované“. Ve výroku II. zamítl žalobu na odstranění dvou ovocných stromů. Ve výroku III. zamítl žalobu na odstranění veškerých předmětů ve vzdálenosti nejméně 3 m od hranice shora označených pozemků a na zajištění celoroční pravidelné údržby a průchodnosti žlabu – zákrapu na hranici těchto pozemků. Ve výrocích IV. – VII. zamítl žalobu na zabránění okouření a ohoření zdi domu č. p., který je součástí parcely st., na umožnění přístupu na pozemek žalobkyně parc. č. st., umožnění provádět sanační a udržovací práce, umožnění výstavby oplocení a náhradu škody spočívající v poškození jejího majetku v rozsahu a výši dle znaleckého posudku. Ve výroku VIII. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 61 Co 184/2017-245, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. – VII. a v části výroku III., jíž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti odstranit veškeré předměty ve vzdálenosti 3 m od hranice pozemků (specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně). Výrokem II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., ve zbývající části výroku III. a v souvisejícím výroku VIII. o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, „protože odvolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu a odvolací soud by měl dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.“ Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka se otázce přípustnosti dovolání věnovala pouze odkazem na dřívější úpravu dovolacího řízení [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.], kterou však na rozhodnutí odvolacího soudu vydaná po 1. 1. 2013 nelze aplikovat (srov. přechodné ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolatelka vůbec nevymezuje (a takové vymezení nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání), od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Nedostatek takového údaje představuje vadu dovolání, která brání rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto mimořádném opravném prostředku.
Nad rámec uvedeného závěru dovolací soud poznamenává, že obsahem dovolání je pouhá polemika žalobkyně se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ohledně existence předmětů, jejichž odstranění se domáhá a ohledně okouření či ohoření jejího domu. Dovolatelka nikterak neformuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolatelkou vlastnoručně sepsaného dovolání ze dne 9. 9. 2017 (č. l. 266) nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu