ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2142.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2142/2018-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. J. a b) M. J. , obou zastoupených Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalované obci Desná , se sídlem v Desné 100, IČO: 00579483, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, o vypořádání neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 222/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. února 2018, č. j. 22 Co 203/2016-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Petra Stejskala, LL.M., advokáta se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2017, č. j. 6 C 222/2014-263, zřídil služebnost odpovídající právu každého vlastníka pozemku parc. mít umístěnu stavbu části opěrné zdi na pozemku parc. (dále jen „předmětný pozemek“), všechny pozemky jsou zapsány v k. ú. D. u L. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrálního pracoviště S., a to v rozsahu geometrického plánu č. 208-81/2015 vypracovaného Geodetickou kanceláří – H. H., který vymezuje rozsah věcného břemene k části předmětného pozemku; geometrický plán tvoří přílohu rozsudku (výrok I.). Služebnost zřídil za úhradu ve výši 48 000 Kč, kterou jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.–V.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 22 Co 203/2016-302, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné, neboť spočívá na dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešené otázce, zda lze umístěním stavby de facto odebrat vlastnické právo. Umístění stavby části opěrné zdi na předmětném pozemku nevzniklo omylem, ale jedná se o vědomě neoprávněnou stavbu. Soud se řídil jen úzkým úsudkem, když shledal jako nelogické takto robustní stavbu opěrné zdi odstraňovat. Žalovaná není odpovědna za to, že by žalobcům byla uložením povinnosti odstranit neoprávněnou stavbu způsobena škoda. Soud se měl držet platné právní úpravy včetně práva ústavního a institutů veřejného zájmu a dobrých mravů. Zřízením služebnosti došlo k přikázání zatížené části předmětného pozemku do vlastnictví žalobců a k trvalému odejmutí vlastnického práva žalované, neboť zatížená část předmětného pozemku není obci přístupná; tím ve své podstatě došlo k vyvlastnění, což není přípustné, neboť nejde o věc veřejného zájmu. Další důvod, proč „nebylo možné zřídit soudně služebnost“, spočívá v tom, že předmětný pozemek je místní komunikací. Na místních komunikacích přitom není možné zřizovat služebnosti ve prospěch černých staveb; to platí i pro komunikace účelové. Černá stavba navíc vyvolala nutnost postavit na druhé straně opěrnou zeď, což pro žalovanou znamená neúměrné výdaje. Zmiňuje také aspekt veřejného zájmu, který soud zcela opomenul, i to, že je žalovaná osoba veřejného práva. V rozporu se zákonem o obcích je dále omezení vlastnického práva mimo vůli orgánu obce, kterým je v případě zřízení služebnosti starosta obce v pravomoci rady obce. Obci tak byl soudem protiústavně odňat výkon samosprávy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil je odvolacímu soudu k novému rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení.
Žalobci ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Nemůže být pravdou, že k omezení vlastnického práva žalované došlo mimo vůli orgánů obce. Kroky žalované vůči stavebnímu úřadu i jim samotným považují žalobci za překvapivé a nepochopitelné s ohledem na dřívější dohody s žalovanou. Jsou v rozporu se zásadou pacta sunt servanda a dobrými mravy. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi pokyny Nejvyššího soudu a své rozhodnutí pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Žalovaná je nadále vlastníkem pozemku, byť s omezeními vyplývajícími ze zřízené služebnosti. Žalobci tento postup považují za běžný; k nucenému omezení vlastnického práva dochází přímo ze zákona a ve veřejném zájmu. Ve zbytku shrnují závěry nižších soudů. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítnul, resp. zamítnul a současně přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v nutnosti řešení otázky, kterou považuje za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za neřešenou, zda „lze právem umístění stavby de facto odebrat vlastnické právo“. Tuto otázku však vznesla již v předchozím dovolacím řízení (sp. zn. 22 Cdo 5780/2016) a dovolací soud se jí vypořádal v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, i s poukazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, pročež dovolací soud plně odkazuje na uvedené rozhodnutí.
Z další části dovolání je patrné, že dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, aby byla neoprávněná stavba vypořádána zřízením věcného břemene, a domáhá se odstranění stavby opěrné zdi.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V části, ve které vyjadřuje dovolatelka nesouhlas se způsobem vypořádání neoprávněné stavby, zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání. Samotné dovolání je z převážné části vystavěno na rozporování závěrů nižších soudů, které jsou v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v této věci v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016.
Navíc §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), patří k normám, které mají relativně neurčitou hypotézu, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu §135c obč. zák. je pak třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V tomto smyslu jde o volnou úvahu soudu, která by měla být podložena pro věc podstatnými skutkovými zjištěními [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1 373, dále jen „Soubor“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (publikovaný v Souboru pod č. C 2 012)]. Dovolací soud může zpochybnit závěry soudů o způsobu vypořádání neoprávněné stavby jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5357/2007 (publikované v Souboru pod č. C 7 773)].
Nalézací soudy vzaly v úvahu, že odstraněním opěrné zdi by došlo nejen k znehodnocení materiální hodnoty představované touto zdí, ale vniklo by značné riziko vážného poškození jak pozemků a staveb žalobců, tak i samotné pozemní komunikace na předmětném pozemku. Postavením opěrné zdi nevznikla žalované ani osobám užívajícím pozemní komunikaci žádná závažná újma, neboť opěrná zeď do vlastní pozemní komunikace nijak nezasahuje ani netvoří pevnou překážku ve smyslu §29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Pozemní komunikace plnila svoji funkci v plném rozsahu i mnoho let po zřízení opěrné zdi, aniž by proti ní kdokoliv vznášel námitky. Soudy přihlédly rovněž ke skutečnosti, že žalobci věděli, že z převážné části staví na cizím pozemku, avšak toho si byla vědoma i žalovaná, a nejen, že proti stavbě nezakročila, nýbrž činila i kroky k nápravě právního stavu věci prodejem části předmětného pozemku. Výhrady žalované vznášené po cca 15 letech od postavení zdi nezhodnotily jako snahu o konstruktivní řešení problému. Z těchto důvodů soudy nepřistoupily k odstranění stavby. Zeď ani nepřikázaly do vlastnictví žalované, neboť nebyl dán její souhlas. Za této situace přistoupily ke zřízení věcného břemene k zastavěné části předmětného pozemku ve prospěch žalobců.
Dovolací soud neshledal úvahy nižších soudů jako zjevně nepřiměřené, a v dovolacím přezkumu proto obstojí. Soudy přihlédly ke stěžejním okolnostem daného případu, logicky se s nimi vypořádaly a dospěly k řešení věci, která akceptuje i judikatura Ústavního soudu. I podle ní mohou podle konkrétních okolností případu nastat situace, kdy bude právě zřízení věcného břemene nejvhodnějším vypořádáním vlastnických vztahů a kdy takové omezení vlastnického práva bude legitimní [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2818/16, či ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 3203/08 (obě dostupná na nalus.usoud.cz )].
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 455/03 (dostupného na nalus.usoud.cz ), se podává, že veřejný zájem ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze v obecné rovině spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí, ale rovněž v potřebě společnosti (spravedlivě) vymezit práva vlastníků při jejich vzájemné kolizi, jež nastává v případě tzv. neoprávněných staveb.
Byť zřízení věcného břemena představuje a priori zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, jsou v dané věci dány okolnosti odůvodňující jeho legitimitu. Podávají se zejména ze závěru nalézacích soudů, že stavbou opěrné zdi dojde ke zpevnění svahu, na němž mají žalobci své nemovitosti, a zároveň se jím nezhorší možnost využívat pozemní komunikaci ve stávající podobě; může být dokonce prospěšná i pro zachování samotné komunikace. A dále ze závěru že, byť žalobci věděli o tom, že staví z převážné části na cizím pozemku, byla si této činnosti vědoma i žalovaná a podnikala spolu s právním předchůdcem žalobců kroky k nápravě právního stavu prodejem části předmětného pozemku; brojit proti stavbě začala až po značné době od jejího vybudování. Sama žalovaná pak souhlas k přikázání stavby do svého vlastnictví nedala. Za této situace nemá dovolací soud o legitimitě zásahu (zvoleného způsobu vypořádání) pochyb. Na tom nic nemění to, že je žalovaná právnickou osobou veřejného práva, neboť v dané věci vystupuje jako subjekt práva soukromého; ani právo na samosprávu nemůže být vykládáno v tom smyslu, že by vlastnické právo obce nebylo možné omezit.
Toto omezení vlastnického práva nelze kvalifikovat ani jako vyvlastnění, neboť věcné břemeno (služebnost) nebylo zřízeno na základě žádného veřejnoprávního zákona umožňujícího vyvlastnění ve veřejném zájmu v souvislosti s výkonem veřejné moci, ale na základě občanského zákoníku v rámci řešení soukromoprávního sporu. Tento náhled sdílí i judikatura Ústavního soudu [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1317/17 (dostupné na nalus.usoud.cz )].
Soudy se vypořádaly i s okolností, že se na předmětném pozemku nachází místní komunikace. Zjistily, že stavba opěrné zdi do komunikace nijak nezasahuje (přičemž tímto skutkovým závěrem je dovolací soud vázán – srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), a netvoří tedy pevnou překážku, kterou by bylo nutné odstranit. Naopak učinily závěr, že zeď může představovat ochranný prvek pro komunikaci před možnými sesuvy půdy. Žalovaná ostatně ani neuvádí, jaké konkrétní právní pravidlo by mělo umístění zdi bránit.
Přípustnou nemůže být ani námitka žalované o tvrzené potřebě postavit na druhé straně předmětného pozemku také opěrnou zeď, aby pozemní komunikace neutrpěla. Při hodnocení důkazů totiž nalézací soudy uzavřely, že tato potřeba nebyla v řízení ničím prokázána, ba naopak z provedeného znaleckého posudku a ohledání na místě samém vyplynul opak. Dovolací soud je přitom těmito skutkovými závěry vázán a nemůže je proto podrobit revizi, předmětem dovolacího přezkumu totiž může být pouze právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
K dalším dovolacím námitkám uvádí dovolací soud pro úplnost stručně, že pokud dovolatelka poukazuje na to, že jde o „vědomě neoprávněnou stavbu“, s okolnostmi výstavby se soudy podrobně vypořádaly a zdůvodnily, proč tato skutečnost není na překážku vypořádání neoprávněné stavby zřízením věcného břemene.
Opakovaně uplatněný poukaz na to, že zřízením služebnosti došlo k faktickému trvalému odejmutí vlastnického práva, zdůrazňuje dovolací soud, že již v předchozím svém rozhodnutí v této věci podrobně vysvětlil nedůvodnost této námitky. Se zřízením služebnosti (věcného břemene) je vždy pojmově spojeno omezení v užívání té části pozemku, který je služebností (věcným břemenem) zatížen. Jestliže zákonná úprava výslovně předpokládá zřízení věcného břemene, nemohou důsledky s tím spojené představovat „protizákonný zásah“, jak se domnívá dovolatelka.
Dovolací námitky, jejichž prostřednictví dovolatelka zpochybňuje zjištěný skutkový stav (námitka, že stavby opěrné zdi zasahuje do místní komunikace, náklady vzniklé dovolatelce v souvislosti s opěrnou zdí jakožto náklady, aby „místní komunikace neutrpěla“), v dovolacím řízení nemají žádný význam, protože přezkum skutkových závěrů v dovolacím řízení není možný.
Namítá-li dovolatelka, že soudy zcela opomenuly aspekt veřejného zájmu, odkazuje dovolací soud na příslušnou část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s otázkou veřejného zájmu vypořádal.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu