ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2604.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2604/2018-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. K. , zastoupeného JUDr. Milanem Kufrem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chelčického 1223/5, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí 1279/7, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 304/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2018, č. j. 24 Co 263/2017-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 488 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Milana Kufra, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Chelčického 1223/5.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 16 C 304/2013-378, přiznal znalci Jiřímu Melichovi odměnu za účast při jednání soudu dne 16. 6. 2017 ve výši 423,50 Kč (výrok I.), zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc., vše v k. ú. H. a obci S., zapsaným na LV u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrálního pracoviště H. K. (dále jen „předmětné nemovitosti“), a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 1 048 500 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 24 Co 263/2017-409, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zaprvé odvolací soud nesprávně vyložil §1140 odst. 2 občanského zákoníku v otázce vhodnosti doby zrušení spoluvlastnictví. Má za to, že je třeba vzít v úvahu i vývoj hodnoty předmětných nemovitostí v blízkém časovém horizontu. Podle něj je obecně známo, že v souvislosti s dokončením dálnice D11 se zvýší dopravní dostupnost, čímž stoupne hodnota nemovitostí. Soud prvního stupně se věcí seriózně nezabýval, vyšel výhradně z posudků zaměřených na ceny aktuální, nikoliv podchycení vývoje cen, což považuje za hrubé pochybení soudu. Jestliže tedy dojde v blízké době ke zhodnocení věci, nelze považovat momentální stav za stabilní, měl by být brán jako přechodný, vylučující zrušení spoluvlastnictví. Zadruhé odvolací soud pochybil při výkladu §1142 občanského zákoníku; není řešen případ, kdy měla společná věc sloužit určitému účelu, avšak v současné době již delší dobu slouží účelu jinému a do budoucna ani toto není jisté. Předmětné nemovitosti se nacházejí v areálu vybudovaném v období socialistického hospodářství, k původnímu účelu však od roku 1989/90 neslouží a není důvodu se domnívat, že tomu bude v budoucnu jinak. Oba spoluvlastníci sledují své cíle, totiž dosáhnout v dané lokalitě scelených a logicky navazujících pozemků, neboť bývalý areál sousedí s pozemky náležejícími výlučně jednotlivým spoluvlastníkům. Ustanovení §1142 občanského zákoníku je tedy třeba vykládat restriktivně a pro futuro , neboť i dělení spoluvlastnictví je směřováno do budoucna. Nelze vycházet ze záměru starého 60 let, žalovaný pak nesouhlasí ani s tvrzením znalců o nemožnosti rozdělení pozemků. Zatřetí se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe v aplikace §1144 a násl. občanského zákoníku, neboť soud se omezil jen na návrh žalobce a nezkoumal další možnosti spravedlivého vypořádání. Soud se měl zabývat všemi možnými variantami a ty předestřít účastníkům, vyslechnout názory a až následně rozhodnout. S ohledem na průběh řízení bylo třeba vzít v úvahu i jiná řešení, například návrhy žalovaného na řešení situace úhradou řádného nájemného za užívání stávajícího spoluvlastnického podílu žalobcem. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření poukazuje na to, že žalovaný víceméně opakuje svou dřívější argumentaci, když nesouhlasí s nedělitelností předmětných nemovitostí a s jejich tržní hodnotou. Blíže se zabývá dovolacími námitkami a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Jelikož soudy rozhodly o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (uveřejněný pod č. C 14 611 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Zaprvé dovolatel klade otázku týkající se nevhodnosti doby pro zrušení spoluvlastnictví; má za to, že v této otázce není judikatura dovolacího soudu ustálena.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jedná o otázku dovolacím soudem vyřešenou, přičemž odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Výkladem zmíněného ustanovení se podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v němž dovodil, že nevhodnost doby se vztahuje k věci, která je předmětem spoluvlastnictví. Pro posouzení nevhodnosti doby jsou rozhodné nikoliv osobní poměry spoluvlastníků, ale pouze přechodné objektivní poměry věci samé, které činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným.
Zákon nestanoví konkrétní případy „nevhodnosti doby“, nýbrž ponechává na soudech, aby na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, zda „nevhodnost doby“ je, či není dána.
Ustanovení §1140 odst. 2 o. z. tak představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zamítnutí žaloby na zrušení nebo oddělení ze spoluvlastnictví (§1140 odst. 2 o. z.) by tak dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016 (uveřejněné pod č. C 15 942 v Souboru)].
V daném případě spatřuje žalovaný nevhodnost doby v tom, že cena předmětných nemovitostí v budoucnu stoupne v souvislosti s výstavbou dálnice. Byť lze žalovanému přisvědčit, že zásadní změna v ceně společné věci (zde předmětných nemovitostí), a ne toliko přirozený vývoj na realitním trhu může být v poměrech konkrétního případu důvodem pro „nevhodnost doby“ zrušení spoluvlastnictví, k takovému závěru soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu nedospěly ani z hlediska možné změny územního plánu, ani z hlediska budoucí výstavby dálnice D11; s jejich závěrem lze přitom souhlasit.
Jak zdůraznil znalec Jiří Melich, který vypracoval revizní znalecký posudek, v budoucnu plánovaná výstavba dálnice D11 z H. K. směrem na P. nemá v současnosti vliv na cenu předmětných nemovitostí, když je toliko ve fázi příprav. Jestliže výstavba dálnice je toliko v rovině plánovací (doposud se s ní fakticky nezapočalo), nemůže se podle dovolacího soudu jednat o důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť úvahy o vývoji ceny předmětných nemovitostí jsou v této chvíli hypotetické a spekulativní, přičemž je otázkou, zdali se situace v přiměřeném časovém horizontu změní; opačný postoj by pak vedl k zakonzervování současného stavu, tedy v donucení žalobce, aby setrval s žalovaným ve spoluvlastnictví. Nadto lze poukázat i na názor znalce Ing. Miroslav Kohoutek ohledně vlivu stavby dálnice na cenu předmětných nemovitostí, jenž uvedl, že vybudování dálnice bude mít spíše negativní vliv (prašnost, hlučnost apod.) na cenu pozemků a staveb v dané lokalitě.
Zadruhé neměl být podle dovolatele v souvislosti s §1142 o. z. řešen případ, kdy sice měla společná věc sloužit určitému účelu, avšak v současné době již delší dobu slouží účelu jinému.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Uvedené zákonné ustanovení vymezuje překážky, resp. podmínky pro rozdělení věci ve speciálních případech uvedených v daném zákonném ustanovení. Obecnou podmínku dělitelnosti věci pak dále upravuje §1147 o. z. zákonným požadavkem, aby rozdělení společné věci bylo dobře možné. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel prostřednictvím §1142 o. z. a dovolací argumentace naznačuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že reálné rozdělení společných pozemků ve funkčním areálu není dobře možné.
Rozdělení věci je primárním způsobem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (srovnej §1144 a 1147 o. z.). Byť pozemky jsou zásadně dělitelnými věcmi, občanský zákoník v některých případech jejich rozdělení vylučuje. Nelze pozemky rozdělit, jestliže by se rozdělením podstatně snížila jejich hodnota (§1144 odst. 1 část věty za středníkem o. z.), jestliže by nadále nemohly plnit svůj účel (§1142 odst. 1 o. z.), případně jestliže jejich rozdělení zákon zakazuje. Zemědělské pozemky lze dělit jen tak, aby byla zachována jejich účelná obdělávatelnost a trvalý přístup k nově vzniklým věcem (§1142 odst. 2 o. z.). V neposlední řadě jsou stanovena omezení věci za účelem ochrany třetích osob (§1150 a násl. o. z.).
Ač by se mohlo jevit, že omezení obsažená v §1142 o. z. dopadají jen na vypořádání spoluvlastnictví dohodou spoluvlastníků, ve skutečnosti je nezbytné je aplikovat i při vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněném pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Při zkoumání, zda je zde dána některá z překážek uvedená v §1142 o. z., se poměřuje současný stav společné věci a jejího využití (účelu) s předpokládaným stavem (využitím) po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Naplnění některé z negativních podmínek reálného rozdělení společné věci závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení, zohledňujícího veškeré okolnosti případu; dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze z hlediska její zjevné nepřiměřenosti [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 (dostupný na www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 959/2014 (uveřejněné pod č. C 13 837 v Souboru), nebo ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V dané věci znalec Ing. Miroslav Kohoutek uvedl, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí není možné, neboť jsou zčásti zastaveny zemědělskými objekty ve vlastnictví žalobce, a to tak, že větší část stojí na společném pozemku a menší část na pozemku žalobce. Zbývající plochy a pozemky tvoří příslušenství areálu a funkčně navazují na provoz budov, pročež jejich rozdělení není možné. Část nemovitostí je přitom řešena jako průjezdné haly s možností vjezdu zemědělské techniky z jedné strany a výjezdu na protilehlé straně budovy. Vzhledem k šířce stávajících manipulačních ploch uvnitř hal se nelze uvnitř otáčet a jen obtížně lze couvat. Znalec považoval za nemožnou žalovaným navrženou variantu, že by se žalovaný stal vlastníkem pozemků parc. a žalobce výlučným vlastníkem pozemků situovaných pod stavbami v jeho výlučném vlastnictví, neboť pozemky parc. funkčně navazují na stavby silážních žlabů, odchovny prasat a výkrmny býků a ostatní stavby. Odkázal na technické řešení hal, resp. průjezdnost objektů a možnost provádění údržby stávajících budov. Zemědělský areál není v současnosti využíván k živočišné výrobě, ale ke skladování zemědělských produktů žalobce a k uskladnění zemědělských strojů. Byť budovy nejsou využívány k původnímu účelu, jsou ve velmi dobrém stavu a nemělo by smysl je bourat a odstraňovat, když toto by s sebou neslo značné náklady.
Se závěry znalce Ing. Kohoutka ohledně nemožnosti reálného rozdělení předmětných nemovitostí se v revizním znaleckém posudku ztotožnil znalec Jiří Melich, podle něhož předmětné nemovitosti tvoří téměř pravidelný obdélník, do této části areálu je možný příjezd pouze přes pozemky, komunikace a zpevněné plochy ve vlastnictví žalobce. Při eventuálním rozdělení pozemků by jednak vznikl obtížný přístup k rozdělené a oddělené ploše pozemků, které by připadly do vlastnictví žalovaného, je třeba zohlednit i to, že 2 zemědělské haly a 2 silážní žlaby stojí zčásti na žalobcově pozemku a eventuálním rozdělením pozemků by nebylo možné jednotné spojení vlastnictví pozemku a stavby. Rovněž je třeba vzít v úvahu existující účelovou dispozici stavebních halových objektů, které jsou průjezdné vnitřním prostorem haly a je nutno zachovat reálný a bezproblémový vjezd a výjezd z těchto stavebních objektů. Na celé ploše pak existuje jen několik zatravněných ploch, které však plošně nedosahují plochy ½ celkové výměry pro rozdělení mezi účastníky a nebyl by ani zajištěn přístup k těmto odděleným plochám. Pozemky tak není možné reálně rozdělit tak, aby vznikly relativně samostatné a funkční celky s přihlédnutím k velikosti podílů účastníků. Shodně není možnou varianta, kterou navrhoval žalovaný, neboť jí by byla velmi omezena (a u 2 odpadních jímek znemožněna) možnost bezproblémového přístupu ke stavebním objektům a dílům, rovněž by vznikl značný rozdíl v rozloze, resp. nepoměr ve velikosti spoluvlastnických podílů rozdělovaných ploch.
Na základě provedeného dokazování, zejména s přihlédnutím k obsahům obou zmíněných znaleckých posudků, soud prvního stupně uzavřel, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí (včetně žalovaným navrhované varianty) není možné, když takový postup by vylučoval rozumné, účelné a úspěšné hospodaření na nich a naplnění zásady účelnosti využití jednotlivých podílů tak, aby jednotlivé části mohly plnit své určení a vznikly relativně samostatné a funkční celky s přihlédnutím k velikosti podílů účastníků. Nejde přitom jen o otázku obtížného přístupu k rozdělené a oddělené ploše pozemků, které by připadly do vlastnictví žalovaného (když toto by samo o sobě reálné rozdělení ve smyslu uvedené judikatury soudů bez dalšího nevylučovalo), ale je třeba vzít v úvahu i zastavěnost pozemků stavbami ve vlastnictví žalobce, existující účelovou dispozici stavebních halových objektů, hospodářskou využitelnost rozdělovaných pozemků (a na nich stojících staveb), jejich funkčnost a účelnost využití, a to včetně přihlédnutí k velikosti spoluvlastnických podílů.
Odvolací soud sdílel skutkové závěry soudu prvního stupně vycházející ze zmíněných znaleckých posudků, v nichž se znalci vyčerpávajícím způsobem a obsahově shodli na tom, že předmětné nemovitosti nelze reálně dělit. Stran zvoleného způsobu vypořádání odkázal odvolací soud na skutková zjištění podávající se ze znaleckých posudků o tom, že v zájmu funkce zemědělského areálu určeného pro chov zemědělských zvířat, v němž hospodaří žalobce, byť momentálně živočišnou výrobu neprovozuje, nejsou předmětné nemovitosti reálně dělitelné, pročež soud prvního stupně právem postupoval podle §1147 o. z. a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobci za stanovenou přiměřenou náhradu žalovanému v rozsahu ½ obvyklé ceny určené znalcem Ji řím Melichem.
Závěry soudů obou stupňů nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Soudy obou stupňů se věcí podrobně zabývaly, v rámci dokazování byl před soudem prvního stupně vyhotoven „běžný“ znalecký posudek, jako i znalecký posudek revizní, z nichž shodně vyplynula nemožnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí. Uvedené závěry následně soudy zohlednily v rámci zvoleného způsobu vypořádání, kdy zcela dostatečným a přesvědčivým způsobem ozřejmily, proč není reálné rozdělení předmětných nemovitostí dobře možné a je nezbytné přistoupit k jejich přikázání jednomu ze spoluvlastníků; soudy přitom zohlednily veškeré okolnosti případu, vypořádaly se také s návrhem žalovaného na rozdělení předmětných nemovitostí.
Správnost závěrů nemohou zpochybnit ani dovolací námitky žalovaného. Předmětné nemovitosti tvoří funkční celek – zemědělský areál, který původně sloužil k živočišné výrobě. Byť v současnosti tento areál k živočišné výrobě neslouží, nadále se fakticky jedná o zemědělský areál, neboť jsou v něm skladovány plodiny a zemědělské stroje. Skutečnost, že by tento zemědělský areál neměl do budoucna plnit svou funkci, je pak pouhou ničím nepodloženou spekulací žalovaného.
Závěr o vyloučení vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci pro zachování účelu věci (v tomto případě chodu zemědělského areálu) lze přitom v tomto konkrétním případě považovat za přiměřený, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Zatřetí žalovaný namítá, že soud se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu měl omezit jen na návrh žalobce a nezkoumal další možnosti spravedlivého vypořádání. Soud se měl zabývat všemi možnými variantami a ty předestřít účastníkům, vyslechnout názory a až následně rozhodnout.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom, že občanský zákoník stanoví možné způsoby zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jakož i závazné pořadí jednotlivých způsobů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015 (uveřejněný pod č. C 15 027 v Souboru), nebo ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (uveřejněný pod č. C 15 714 v Souboru)]. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci, kam judikatura řadí též možnost transformovat bytový dům ve spoluvlastnictví i na bytové jednotky [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 190)]. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který má o společnou věc zájem, finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu [k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016], nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§1147 o. z.), nebo v dražbě jen mezi spoluvlastníky [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015 (uveřejněné pod č. C 15 957 v Souboru)].
Jestliže tedy v dané věci soudy nižších stupňů, vázány zákonnou posloupností vypořádacích způsobů, nejdříve uvažovaly o rozdělení předmětných nemovitostí (a to včetně varianty navrhované dovolatelem) a následně pro nemožnost tohoto způsobu vypořádání přistoupily k druhé variantě, tedy k přikázání předmětných nemovitostí za náhradu některému ze spoluvlastníků (zde žalobci), jednaly zcela v mezích zákonné úpravy, jakož i příslušné judikatury dovolacího soudu, pročež jim v tomto ohledu není čeho vytknout.
Ostatně zde není dovolacímu soudu ani zřejmé, jakou konkrétní výtku prostřednictvím dovolací argumentace žalovaný uplatňuje, jestliže namítá, že „soud měl zvažovat všechny varianty“. Žalovaný se domáhal zamítnutí žaloby, resp. rozdělení dvou konkrétních pozemků; nalézací soudy se prvotně zabývaly posouzením důvodů pro zamítnutí žaloby, následně hodnotily možnost reálného rozdělení věc a po přijetí závěru, že předpoklady pro rozdělení dány nejsou, přikázaly pozemky do výlučného vlastnictví žalobce, který o ně zájem měl a prokázal schopnost vyplacení přiměřené náhrady. Za této situace pak nebyl důvod, aby soud zvažoval třetí zákonný způsob vypořádání nařízení prodeje pozemku a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky, když tohoto způsobu vypořádání se dovolatel zcela zjevně nedovolává, jestliže navrhoval zamítnutí žaloby, resp. rozdělení dvou konkrétních pozemků. Žalovaným naznačený požadavek na „řešení situace úhradou řádného nájemného za užívání stávajícího spoluvlastnického podílu žalobcem“ pak zjevně není návrhem na vypořádání spoluvlastnictví, ale poukazem na tvrzený faktický stav, podle kterého má žalobce užívat společné věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu. To je však zcela jiná otázka, než žalobcem uplatněný požadavek na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. I kdyby se žalovaný domáhal, aby mu žalobce zaplatil za užívání společné věci nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, neměl by takový požadavek nic společného s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví už jenom proto, že by se jednalo o požadavek na vydání deklaratorního rozhodnutí, které vychází z existence spoluvlastnického vztahu, zatímco žaloba o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví směřuje k likvidaci spoluvlastnictví a k vydání rozhodnutí konstitutivního.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu