ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2817.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2817/2018-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. O. K. , zastoupeného JUDr. Peterem Maiem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, proti žalované O. K. , zastoupené JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Břehová 208/8, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 161/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 12 Co 271/2017-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Kateřiny Radostové, advokátky se sídlem v Praze 1, Břehová 208/8.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 5 C 161/2013-125, zrušil spoluvlastnictví účastníků sestávající z ideální poloviny každého účastníka k bytové jednotce, byt, s podílem na společných částech domu a pozemku 331/37799, budova H., LV, nacházející se na pozemku a pozemku v k. ú. H., obec P., zapsané na LV v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., Katastrálního pracoviště P. (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I.), přikázal předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.), rozhodl, že účastníci nemají vzájemně právo na vyplacení vypořádacího podílu (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 Co 271/2017-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Byť správně soudy zjistily, že předmětná nemovitost byla předmětem smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po dobu po rozvodu manželství ze dne 3. 10. 2002 (dále jen „předmětná smlouva“), že došlo k podání návrhu na vklad, který byl zamítnut a že po třech letech od zániku manželství nastala domněnka vypořádání společného jmění manželů, nelze souhlasit se závěry ohledně významu předmětné smlouvy a argumentace ohledně platnosti této smlouvy. Poukazuje na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 245/2006, ve kterém byl zamítnut návrh žalované na určení jejího vlastnictví k předmětné nemovitosti pro neplatnost předmětné smlouvy, takže o otázce platnosti smlouvy bylo pravomocně rozhodnuto. Za nevýznamnou považuje úvahu odvolacího soudu, že by bylo nepřípustně ovlivněno vypořádání dalších majetkových vztahů řešených v předmětné smlouvě. Nadto podle dříve platné právní úpravy bylo možné částečné vypořádání společného jmění manželů, takže dohoda nemusela zahrnovat veškerý majetek. Navíc z hlediska nabytí vlastnictví byl nezbytný vklad dohody do katastru nemovitostí. Uzavřenou smlouvou tak nedošlo k vypořádání předmětné nemovitosti. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v „rozdílnosti posouzení platnosti předmětné smlouvy v předcházejícím řízení a k právním závěrům soudů o významu ujednání účastníků ohledně majetkového vypořádání v ní obsaženém“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření považuje dovolaní za nepřípustné pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu je pak souladné s judikaturou dovolacího soudu. Vyjadřuje se blíže k dovolací argumentaci a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatel v dovolání řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání ve smyslu výše uvedené judikatury. Za řádné vymezení otázky přípustnosti dovolání nelze rozhodně považovat „rozdílnost posouzení platnosti smlouvy účastníků ze dne 3. 10. 2002 v předcházejícím řízení (5 C 245/2006) a k právním závěrům soudů o významu ujednání účastníků ohledně majetkového vypořádání v ní obsaženém“, a to ani v souvislosti s obsahem dovolání, neboť z toho se nepodává žádná konkrétní otázka hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ani informace o tom, zdali tato otázka byla či ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; toliko tím dovolatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že podle jeho názoru měla být dříve vyslovena neplatnost předmětné smlouvy, kdežto v tomto případě soud dovodil její platnost.
Nad rámec uvedeného lze podotknout, že Nejvyšší soud připustil, že s ohledem na dobré mravy (§2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) lze náhradu za spoluvlastnický podíl snížit či zcela odepřít [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6058/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými judikatorními závěry souladné, přičemž dovolatel tyto závěry nijak relevantně nezpochybňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu