ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3234.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3234/2018-123
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. G. , zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované Y. G. , zastoupené Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Moravská 924/6, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 96/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 15 Co 342/2017-74, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 15 Co 342/2017-74, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2016, č. j. 29 C 96/2016-50, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 29 C 96/2016-50, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že jednotka v budově, stojící na pozemku parc., s podílem na společných částech domu v rozsahu 747/24682, zapsaná v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro H. m. P., Katastrálním pracovištěm P., pro k. ú. Ch., obec P. (dále jen „bytová jednotka“), je ve společném jmění manželů (dále také „SJM“) účastníků řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 15 Co 342/2017-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy nižších stupňů shodně uzavřely, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je bytová jednotka součástí SJM účastníků. Určovací žaloby mají sloužit potřebám praktického života, a nikoliv ke zbytečnému rozmnožování sporů. „Způsobilým naléhavým zájmem“ nemůže být zájem žalobce na vyřešení otázky, zda bytová jednotka je součástí zaniklého a dosud nevypořádaného SJM. Jde o otázku předběžnou, kterou soud řeší v řízení o vypořádání SJM. Rozhodnutím o ní by se nepředešlo případným dalším sporům, proto zde není dána preventivní funkce určovací žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive má být otázka naléhavého právního zájmu posouzena dovolacím soudem jinak. Odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu posoudil podle ustálené rozhodovací praxe, aniž by ale zkoumal, zda existují relevantní skutečnosti, které odůvodňují existenci naléhavého právního zájmu na určení, že bytová jednotka je v SJM. Soudy nižších stupňů neakceptovaly tvrzení a argumentaci žalobce, aniž by jej poučily, o co má svá tvrzení doplnit a jaké následky může mít nesplnění takové výzvy (§5 a §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Žalobce odkazuje na §144 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a dovozuje, že má v souladu s články 11 a 36 Listiny základních práv a svobod právo domáhat se určení svého vlastnického práva, a získat tak podklad, na jehož základě katastrální úřad jeho vlastnické právo zapíše. Domnívá se, že skutečnost, že se svou žalobou „domáhá materiální publicity zápisu do veřejného seznamu“ – opravy chybného zápisu v katastru nemovitostí – naplňuje požadavek naléhavého právního zájmu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3245/2017. Záměrem žalobce bylo dosáhnout odstranění názorových neshod a předejít soudnímu vypořádání SJM. Vyrovnání účastníků by tak bylo mnohem jednodušší a rychlejší. Domnívá se, že otázku vlastnictví nelze vyřešit jako otázku předběžnou v rámci vypořádání již zaniklého SJM. Vyjádřil obavu z plánovaného prodeje předmětné jednotky žalovanou, z toho důvodu navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů při rozhodování nepřihlédly k judikatuře Ústavního soudu ve věcech sp. zn. „ÚS 3481/10“ a Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3122/2005, 22 Cdo 1789/2016, 22 Cdo 646/2009 a 22 Cdo 3245/2017. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že návrh na odklad vykonatelnosti považuje za zcela nadbytečný, neboť žalobce již uhradil náklady řízení, a nehrozí mu tedy žádná závažná újma v důsledku možné exekuce. Dovolání neobsahuje dostatečné vymezení důvodu dovolání, a proto navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí je věcně správné, a rovněž přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Žalobce si je vědom, že šlo o nabytí bytu původně družstevního, jehož členkou byla před uzavřením manželství výlučně žalovaná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce obsahově vymezuje otázku, zda má naléhavý zájem na určení, že je bytová jednotka součástí SJM.
Pro posouzení této otázky je dovolání přípustné a důvodné, neboť na jejím řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a závěry přijaté odvolacím soudem žalobce napadá a odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu týkající se naléhavého právního zájmu na určení, že věc je předmětem zaniklého a dosud nevypořádaného SJM, je po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), založena na tomto závěru: „Jestliže je v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, má naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů“ [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 (publikovaný v Bulletinu advokacie, roč. 2017, č. 12, str. 43 a násl. a schválený k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. To v daném případě platí tím spíše, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014 a jeho vypořádání se řídí úpravou obsaženou v o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Je tomu tak mimo jiné proto, že o. z. zavedl princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů. Ve výše uvedeném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že „není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis (§984 odst. 1 o. z.). Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala“ (§985 o. z.). „Uplatněním práva“ ve smyslu tohoto ustanovení je žaloba na jeho určení; určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky spornosti a zamezení účinků zápisu výlučného práva jednoho z účastníků na třetí osoby. Určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka.
Právě se zdůrazněným poukazem na princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§980 až §986 o. z.) judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že mimo jiné zavedení tohoto principu je důvodem pro posílení naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc je součástí SJM, a to i s přihlédnutím k možnosti dobrověrného nabyvatelství věcného práva.
Je-li tedy v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z (bývalých) manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném SJM. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§741 o. z., §150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb.), bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Na takovém určení má žalobce naléhavý právní zájem.
Protože odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil, protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobce v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz) ]. Dovolací soud se proto ani nezabýval posouzením, zda by vůbec přicházel pojmově v dané věci odklad vykonatelnosti rozhodnutí vzhledem k žalovanou tvrzené úhradě náhrady nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu