ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3346.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3346/2018-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) I. Š. , b) J. B. , c) H. H. , zastoupených JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556/27, proti žalované R. B. , zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 188/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 19 Co 406/2017-471, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 4 C 188/2012-355, určil, že vlastníky pozemku parc., vzniklé oddělením z pozemku parc., v k. ú. V. Ú., podle geometrického plánu, jsou žalobkyně v režimu spoluvlastnictví, a to žalobkyně a) o velikosti podílu id. ¼, žalobkyně b) o velikosti podílu id. ½ a žalobkyně c) o velikosti podílu id. ¼ (výrok I.). Výrokem II. žalobu ve zbývající části zamítl. Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) i o nákladech státu (výrok IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 19 Co 406/2017-471, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém rozporuje závěr odvolacího soudu. Uvádí, že žalobkyně nemohly být v dobré víře, že jim patří tak velká část (třetina výměry) pozemku žalované. Namítá, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, nebyl prokázán naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
K tomu lze poznamenat, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Mělo-li být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný. Polemizuje pouze se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud odmítl (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu