ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3510.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3510/2018-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, proti žalovanému A. L. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 81/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2018, č. j. 15 Co 357/2017-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2018, č. j. 15 Co 357/2017-330, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 052,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Reislera.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 14 C 81/2014-299, vypořádal společné jmění účastníků řízení (výrok I.–V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.–IX.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 15 Co 357/2017-330, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a VII. (výrok I.), změnil výrok V. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu vypořádaného společného jmění částku 888 115 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázkách procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel od počátku řízení tvrdil, že součástí společného jmění účastníků řízení (dále také „SJM“) není trekkingové kolo a cyklotrenažér, které si zakoupil za ušetřené diety od zaměstnavatele. Diety nespadají do SJM, a proto měly být tyto věci z vypořádání vyloučeny a řízení zastaveno. Dále namítá, že soudy nesprávně stanovily částku na vyrovnání podílů u vozidla Dacia Logan, protože nezohlednily částku, kterou žalovaný uhradil na společný závazek ze smlouvy o úvěru. Dovolatel dále napadá závěry týkající se vnosu žalobkyně do SJM. Uvádí, že soudy neprovedly důkazy (výpisy z účtu, faktury), které žalobkyně navrhovala v „Doplnění skutkových tvrzení a důkazů“ ze dne 22. 10. 2014, a vyšly jen ze svědeckých výpovědí jejích rodičů, kteří měli pouze zprostředkované informace. Tvrdí, že vnos žalobkyně nebyl tedy vůbec prokázán a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 983/2014, rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, rozsudek ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010). Tato judikatura podle něj konstatuje, že důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba zásadně provést jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. Dovolatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, jelikož se ocitl z důvodu informačního deficitu v důkazní nouzi a pouze žalobkyní navržené důkazy mohly vnést světlo do skutečné výše jejího vnosu. Žalovaný uvádí, že by se vnos žalobkyně měl projevit i v obvyklé ceně nemovitosti parc. č. st., k. ú. V. Ta byla stanovena znaleckým posudkem Ing. Čipery na 1 700 000 Kč, s vnosem žalobkyně by se tato obvyklá cena měla pohybovat kolem 2 650 000 Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Namítá, že dovolatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a že výpočet vypořádacího podílu u vozidla Dacia Logan byl předmětem odvolacího řízení. Žalobkyně se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný v dovolání napadá závěry nalézacích soudů ohledně zahrnutí cyklotrenažeru a trekingového kola do masy SJM a také výpočet vyrovnávacího podílu u vozidla Dacia Logan. V této části dovolání však žalovaný řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, což není patrno ani z obsahu dovolání.
Dovolatel tedy v této části dovolání nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
V další části dovolání žalovaný namítá, že soud vzal skutkový stav týkající se vnosu žalobkyně za prokázaný ze svědeckých výpovědí a že neprovedl listinné důkazy, které žalobkyně navrhovala a on se tak dostal do informačního deficitu a důkazní nouze.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, přijal a odůvodnil závěr, že jestliže se prokáže, že v průběhu existence společného jmění manželů byly vynaloženy investice do výlučného majetku jednoho z manželů, druhý se však z důvodu informačního deficitu ocitne ohledně původu vynaložených prostředků v důkazní nouzi, nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které na výlučný majetek vynaložil.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 833/2012 se podává: „Považoval-li soud prvního stupně skutkový stav za dostatečně zjištěný, pak nebyl důvod, aby prováděl důkaz výslechem účastníků, a to již se zřetelem k tomu, že předpokladem provedení důkazu výslechem účastníka je, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (§131 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel jako žalovaný je nositelem povinnosti důkazní ve vztahu k jiným skutečnostem než žalobce a nemůže v dovolání, jež slouží k ochraně jeho práv, namítat, že soud neprovedl důkaz navržený protistranou, když sám takový důkaz nenavrhl.“
V poměrech projednávané věci se soudy vnosem žalobkyně řádně zabývaly, náležitě odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke skutkovým zjištěním, a proto se žalovaný nemohl dostat do důkazní nouze. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již ze znění §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 (dostupný na https://nalus.usoud.cz ), či rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006 (uveřejněný pod č. C 5 978 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Dovolatel se domáhá provedení listinných důkazů, které navrhovala žalobkyně. On sám takový důkaz nenavrhl, a proto v dovolání, jež slouží k ochraně jeho práv, nemůže namítat, že soudy neprovedly důkaz navržený protistranou.
Přiléhavá rovněž není námitka žalovaného týkající se obvyklé ceny nemovitosti parc. č. st. k. ú. V. Žalovaný namítá, že vnos žalobkyně z roku 2008 do domu ve výši cca 950 000 Kč není odpovídající, když obvyklá cena domu byla znaleckým posudkem z roku 2016 stanovena na 1 700 000 Kč a do domu byly investovány úvěry ve výši 1 600 000 Kč. Žalovaný však nijak neprokázal, jaká byla obvyklá cena domu v roce 2008 a rovněž nelze bez dalšího učinit závěr, že návratnost investic do domu je stoprocentní, tedy že každá investovaná koruna přímo odpovídá koruně obvyklé ceny domu.
Ze shora uvedeného se podává, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dovolání žalovaného tak není přípustné.
Jelikož dovolání v části trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), a v části není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, neboť vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zjevně nedůvodný.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu