ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3525.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3525/2018-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalovaným 1) V. H. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) V. T. , insolvenčnímu správci úpadce V. H., se sídlem v XY, o zrušení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 79/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2018, č. j. 15 Co 213/2018-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 102 VSPH 251/2015-39, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 708/2015 jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Pelhřimově. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se žalobou podanou 17. 2. 2015 u Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 42 ICm 708/2015 domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem zapsaným na listech vlastnictví č. XY v katastrálním území XY. Podle žalobkyně po rozvodu jejího manželství se žalovaným 1) v roce 1993 nebyly nemovitosti vypořádány. Po uplynutí tří let od zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví přešly do spoluvlastnictví podílového.
Okresní soud v Pelhřimově (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne 21.4. 2017, č. j. 1 C 79/2017-47, podle §96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.), řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Uvedl, že žalobkyně vzala žalobu zpět podáním ze dne 19. 4. 2016 a Krajský soud v Českých Budějovicích jí dne 9. 5. 2016 sdělil, že o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby bude rozhodovat věcně příslušný soud.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 8. 2017, č. j. 15 Co 347/2017-139, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 1. 2018, č. j. 1 C 79/2017-211, zamítl návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků z dovolání a návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Usnesení nabylo právní moci 2. 2. 2018.
Usnesením ze dne 20. 2. 2018, č. j. 1 C 79/2017-219, žalobkyni vyzval, aby do 15 dnů ode dne doručení usnesení zaplatila soudní poplatek z dovolání 4 000 Kč, jinak bude řízení zastaveno. Usnesení bylo žalobkyni doručeno 22. 2. 2018, a podáním ze dne 7. 3. 2018 žalobkyně znovu požádala o osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 1 C 79/2017-252, dovolací řízení zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění od 30. 9. 2017 (dále „ZSOP“), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedl, že žalobkyně ve stanovené lhůtě poplatek nezaplatila a že o její nové žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodoval, neboť netvrdí žádné nové skutečnosti od posledního rozhodnutí. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, a také na §6 o. s. ř., podle kterého ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. 15 Co 213/2018-276, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že §9 odst. 1 ZSOP výslovně stanoví, že k jakékoliv úhradě poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Ústavní soud také v usnesení ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04, uvedl, že o opakované žádosti účastníka osvobození od soudních poplatků je soud povinen rozhodnout jen v případě, že žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti. V dané věci soud prvního stupně rozhodl 15. 1. 2018 a další žádost podala žalobkyně necelé dva měsíce poté. Z jejích prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech vyplývají naprosto minimální rozdíly a v samotné žádosti není ani tvrzeno, že došlo k podstatné změně poměrů - nestačí jen obecné tvrzení, že finanční a jiná sociální situace se stále zhoršuje.
Proti unesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, a ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04) při posouzení její nové žádosti o osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Jak vyplývá z odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu, při opakovaných žádostech účastníka o osvobození od soudních poplatků je třeba zkoumat, zda došlo ke změně poměrů. Tak tomu u žalobkyně bylo – v nové žádosti ze dne 7. 3. 2018 uvedla, že její finanční a sociální situace se stále zhoršuje. Porovnáním prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech z 6. 11. 2017 a 6. 3. 2018 lze zjistit odlišnosti – v části VIII. se nově uvádí, že zdroje k existenčnímu a životnímu minimu řeší spolu s manželem invalidou pomocí půjček od příbuzných, dále v části XI. - jiné okolnosti - není text také totožný. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnil tak, že se dovolací řízení nezastavuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
O podané žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04, dostupné na www.nalus.cz ).
Otázku, zda opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, musí posoudit soud, rozhodující o této žádosti; přitom musí zvažovat, zda nejde jen o jinak slovně vyjádřené skutečnosti, které již byly uplatněny v dříve neúspěšně uplatněné žádosti (jiný text vyjadřující v podstatě totéž). Stejně tak je nevýznamné, že v nové žádosti jsou podrobněji popsány důsledky setrvalého majetkového stavu. Jinak řečeno: Musí být doložena změna majetkových poměrů, nastalá od rozhodnutí o předešlé žádosti. Rozhodnutí tak závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Tak tomu v dané věci nebylo; odvolací soud se při posouzení otázky, zda došlo ke změně poměrů žalobkyně od doby, kdy bylo rozhodnuto, že její po poměry nevylučují zaplacení soudního poplatku, neodchýlil od citované judikatury. Odvolací soud poukázal na to, že soud o její předchozí žádosti rozhodl 15. 1. 2018 a další žádost podala necelé dva měsíce poté. Tvrzení, že se majetková situace žadatele stále zhoršuje, je třeba doplnit podrobnějším popisem, který by umožnil toto obecné tvrzení ověřit. Pokud uvádí, že nově řeší situaci půjčkami od příbuzných, neboť syn již půjčky poskytovat nemůže, nejde tedy o významnou změnu; v podstatě jde o pokračování „půjček od příbuzných“. Její poukaz na část IX. prohlášení ze 7. 3. 2018 je třeba posuzovat také vzhledem k obsahu části X., kde je uveden menší počet závazků než v žádosti předchozí.
Odvolací sodu nepochybil, když za této situace nerozhodl o žádosti o osvobození od soudních poplatků samostatným rozhodnutím. Podle citované judikatury Ústavního soudu totiž platí: „O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti“.
Dovolací soud tak uzavírá, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, a ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04.
Protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu