ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4250.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4250/2017-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, proti žalovaným 1) F. V. , 2) D. V. , oběma zastoupeným Mgr. Lenkou Langmaierovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 237/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 21 Co 491/2016-162, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 6. 2016, č. j. 6 C 237/2015-118, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalobce je povinen nahradit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náklady dovolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč k rukám jejich zástupkyně, Mgr. Lenky Langmaierové, advokátky se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 6 C 237/2015-118, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem výseče st. parcely č. o výměře 597 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, kdy tato nemovitost je zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., pro katastrální území a obec K. H. na listu vlastnictví č. a to ta část st. parcely č., která kopíruje v prostoru zeď stodoly ve vlastnictví žalovaných, postavené na st. parcele č., a dále výseč parcely v prostoru bezprostředně se nacházející mezi hranicemi st. parcely č. o výměře 223 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, a parcely č. o výměře 100 m2 – ostatní plocha, kdy tyto nemovitosti jsou zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., pro katastrální území a obec K. H. na listu vlastnictví č. (výrok I.). Žalobci byla uložena povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami v obecné pariční lhůtě náklady řízení ve výši 84 Kč (výrok II.). Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě náklady řízení ve výši 16 680 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 21 Co 491/2016-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 16 680 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. S odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. uvedl, že napadené rozsudky se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a řešená právní otázka je posuzována jinak. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že soudy vyšly z nesprávného závěru, že není oprávněným držitelem předmětných pozemků žalovaných, protože nestačí, aby věc nejen fakticky ovládal a nakládal s ní jako s vlastní, ale že musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, přičemž tento předpoklad nebyl u žalobce naplněn. Nalézací soud zákonnou podmínku „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“ nesprávně vyložil. Upozornil na to, že 12. 9. 2011 uzavřel se svou babičkou V. P. darovací smlouvu se zřízením věcného břemene a předkupního práva a nemovité věci přebíral v nezměněném stavu, v jakém se nacházely ve vlastnictví jeho právních předchůdců. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní označili dovolání za vadné, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., a rovněž za nepřípustné, neboť v rozporu s §237 o. s. ř. nevymezuje některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedli, že rozsudek odvolacího soudu je správný jak z pohledu skutkových závěrů, tak i z hlediska právního posouzení věci. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vyhlášen dne 15. 3. 2017 (srovnej článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti jak proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení a zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tento důvod nevyplývá ani z jeho obsahu. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Podstatou dovolání žalobce je pouze polemika se správností skutkových zjištění nalézacího soudu a na ně navazujícího právního posouzení věci o splnění jednoho z předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením, tj. o existenci dobré víry, že mu část předmětných pozemků žalovaných patří. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 rovněž úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Protože žalobce napadl dovoláním „veškeré výroky“ rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Pro výroky o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 16 680 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobce důvod přípustnosti dovolání řádně vymezil. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, který rovněž – kromě zamítavého věcného výroku – potvrdil i výrok o nákladech prvostupňového řízení a výrok o nákladech řízení státu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 16 680 Kč, respektive ve výši 84 Kč.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu