ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4384.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4384/2018-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 104/29, proti žalované Z. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Kociánem, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Osvobození 27/7, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 7 C 48/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2018, č. j. 71 Co 360/2017-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Daniela Tabacha, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 7 C 48/2017-45, uložil žalované povinnost vyklidit budovu č. p. XY spolu s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, k. ú. XY a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 4. 2018, č. j. 71 Co 360/2017-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a dále pozemek parc. č. XY, k. ú. XY. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na přerušení řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když dovolání není přípustné podle písm. b), avšak napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam“ a odůvodňuje je odkazem na §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož „řízení před soudem je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Má za to, že žaloba byla podána v rozporu s hmotným právem, protože žalobce požadoval „vyklizení budovy spolu s pozemky,“ přestože je v novém občanském zákoníku zakotvena zásada, že stavba je součástí pozemku, na kterém byla postavena. Dále uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Poukazuje také na skutečnost, že zahrnutím předmětných nemovitostí do konkurzní podstaty a jejich následným zpeněžením mimo dražbu byla poškozena, jelikož nemovitosti byly žalobci prodány hluboko pod tržní cenou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalobce se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a považuje dovolání za nedůvodné a účelové. Uvádí, že tvrzení žalované o nestandardním prodeji nemovitostí je zkreslené a nepravdivé. Řízení před obecnými soudy není podle něj postiženou žádnou vadou, žalobce vyspecifikoval rozhodné skutkové okolnosti a žalobní petit navrhl v souladu s hmotným právem. Poznamenává, že žalovaná již byla v trestním řízení uznána pravomocně vinnou za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 trestního zákoníku, avšak ani to nevedlo k jejímu vystěhování z předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka se otázce přípustnosti dovolání věnovala nejprve odkazem na dřívější úpravu dovolacího řízení [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.], kterou však na rozhodnutí odvolacího soudu vydaná po 1. 1. 2013 nelze aplikovat (srov. přechodné ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dále dovolatelka namítla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe.“ Z dovolání však není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení právních otázek (ty dovolatelka také neuvedla) měl odvolací soud odchýlit. Žalovaná na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje, přičemž pouhá polemika dovolatelky s procesním postupem odvolacího soudu či jeho právním posouzením věci nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Nedostatek takového údaje představuje vadu dovolání, která brání Nejvyššího soudu, aby se dovoláním věcně zabýval.
Nad rámec uvedeného závěru dovolací soud poznamenává, že obsahem dovolání je především polemika žalované se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ohledně zpeněžení nemovitostí. Dovolatelka nikterak neformuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu