ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5237.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5237/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Léčebné Lázně Mariánské Lázně, a. s. , se sídlem v Mariánských Lázních, Masarykova 22/5, IČO 45359113, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských lázních, Klíčová 199/2, proti žalovanému městu Mariánské Lázně , se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 155/3, IČO 00254061, zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hroznatova 773/3, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 481/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2017, č. j. 18 Co 376/2016-114, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2017, č. j. 18 Co 376/2016, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Milana Veselého.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chebu („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. 15 C 481/2014-77, ve spojení s usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 15 C 481/2014-81, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného spočívající v souhlasu s uzavřením smlouvy se žalobkyní o zřízení služebnosti inženýrské sítě, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 18 Co 376/2016-114, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2017, č. j. 18 Co 376/2016-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění usnesení z 31. 5. 2016, č. j. 15 C 481/2016-81, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky, která byla dovolacím soudem řešena (rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 652/2012 – správně patrně 22 Cdo 607/2014), nicméně nebyla řešena v režimu zákona č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013, a tato otázka má být také posouzena jinak, to i s ohledem na odůvodnění usnesení Ústavního soudu z 25. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2588/14. Dovolatelka předkládá následující otázky:
a) zda samosprávný celek – obec může v soukromoprávních vztazích svévolně diskriminovat účastníky těchto soukromoprávních vztahů a vytvářet tím odlišné podmínky pro výkon jejich podnikatelské činnosti,
b) zda při absenci normy podústavního práva může nalézací soud použít analogicky jiného ustanovení zákona, kterým by svévolnou diskriminaci soukromého subjektu samosprávným vyloučil, a to i za použití normy veřejného práva (práva nezbytné cesty ve smyslu §1029 o. z. či omezení vlastnického práva ve smyslu §170 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné; napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a není ani v rozporu s výše uvedeným usnesením Ústavního soudu.
Usnesením ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 607/2014, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu s právní větou: „Zákon neukládá obci povinnost udělit jinému souhlas se stavbou plynovodu nebo plynových přípojek na svém pozemku“. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí, jehož důvody platí i pro služebnost inženýrské sítě, přístupného i na www.nsoud.cz , dovolací soud odkazuje s tím, že se vypořádává i s problematikou sociální funkce vlastnictví obce. K tomu lze upozornit i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, ve kterém je vysvětleno, proč nelze věcné břemeno zřídit na základě analogické aplikace zákona, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k řešení věci (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, publikovaný pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I když se tak dovolací soud neodchyluje od závěrů uvedených ve výše zmíněném usnesení Ústavního soudu, že postup územně samosprávného celku musí být i při výkonu soukromoprávních oprávnění „souladný se zákonem, předvídatelný či nediskriminační“, samo o sobě to nezakládá oprávnění soudu zřizovat věcná břemena tam, kde to zákon neumožňuje. Takové omezení vlastnického práva obce by tak přicházelo do úvahy jen tehdy, kdyby to umožňovaly předpisy o vyvlastnění (jejich možnou aplikací se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť ta není v jeho pravomoci). Neumožňuje-li snad veřejné právo v určité věci vyvlastnění, nelze to obcházet požadavkem na zřízení věcného břemene per analogiam v soudním řízení. To platí i v podmínkách občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; ten neobsahuje žádná ustanovení, se kterými by zmíněná judikatura byla v rozporu.
Neobstojí ani odkaz na §1 odst. 1 písm. b) a j) zákona č. 198/2009 Sb.; sám dovolatel totiž uvažuje o jeho analogické aplikaci, tudíž uznává, že se na danou věc nelze přímo aplikovat. Ostatně o svévoli – a o tu je opřena podstatná část dovolání - zjevně nejde; žalované město totiž uvedlo pro odmítnutí požadavku žalobce racionální hospodářské důvody (viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a již vyřešenou právní otázku není třeba řešit jinak, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu