ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5561.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5561/2017-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, proti žalovanému P. M. , zastoupenému JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Úvoz 162/20, o zaplacení 1 719 641,62 Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 70/2013, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. 69 Co 180/2017-349, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 229,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Tomáše Hulvy, MBA, LL.M., advokáta se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 10 C 70/2013-295, zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání (výrok I.), řízení částečně zastavil v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 493,16 Kč (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 829 803,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), ve zbývající části, kdy se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 849 345,20 Kč, dále úroku z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení a dále úroku z prodlení z částky 1 679 148,46 Kč ve výši 7,75 % za dobu od 24. 11. 2011 do 15. 8. 2012 žalobu zamítl (výrok IV.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) a zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložil zástupci žalovaného pořádkovou pokutu (výrok VI.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 69 Co 180/2017-349, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. v části týkající se povinnosti stanovené žalovanému zaplatit částku ve výši 782 633,27 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku a ve výroku IV. potvrdil (výrok I.), v další napadené části výroku III., co do částky dalších 47 170 Kč s příslušenstvím, rozsudek změnil tak, že žalobu o stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 47 170 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení zamítl (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5 200 Kč (výrok III.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 639 Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu a rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. Dovolání spatřuje jako přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. V rovině procesního práva vymezuje otázky, zda jsou obecné soudy oprávněny v soudním sporu o vydání bezdůvodného obohacení provést majetkové vypořádání manželů, když žaloba je čistě žalobou na vydání bezdůvodného obohacení v konkrétné výši; zda je soud prvního stupně oprávněn provést vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), když řízení o vypořádání SJM bylo již pravomocně skončeno a soud se v tomto řízení odmítl předmětem této žaloby jako součásti SJM zabývat, když se o součást SJM nejedná (věc rozsouzená); a zda soud prvního stupně je oprávněn provést vypořádání SJM, když věcně a místně příslušným pro vypořádání je Okresní soud v Bruntále. V rovině hmotného práva vymezuje otázku, zda peněžní prostředky nabyté žalobkyní po rozvodu manželství se mohou stát součástí již zaniklého SJM, jestliže byly z převážné části získány prodejem nemovitostí – pozemku parc. č. pozemku parc. č. pozemku parc. č. budovy J. č. p. na parc. č. a domu bez č. p./č. e. na parc. č., vše zapsáno v LV (dále jen „předmětné nemovitosti“) – pravomocně přikázaných do vlastnictví žalobkyně (tedy v době prodeje ve vlastnictví žalobkyně), byť se jednalo o nemovitosti původně do SJM patřící a byť později došlo k rozhodnutí Nejvyššího soudu o zrušení rozsudku o vypořádání SJM. Nicméně faktem zůstává, že v době dražby předmětných nemovitostí byly pravomocně přikázány do vlastnictví žalobkyně; peněžní prostředky utržené z dražby jako výlučný majetek žalobkyně byly poukázány soudním exekutorem žalovanému; později došlo ke zrušení rozsudku o vypořádání SJM (v době zrušení rozsudku o vypořádání SJM však již předmětné nemovitosti nebyly v SJM ani ve vlastnictví účastníků, ale třetí osoby, na kterou přešly příklepem v dražbě). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Žalovaný v podaném dovolání namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) i obecná zásada lex specialis derogat legi generali . Tvrdí, že vypořádání SJM nelze obcházet úspěšným podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, jak se to stalo v tomto případě. Již samotný princip SJM vylučuje, aby mezi manžely došlo k bezdůvodnému obohacení. Dovozuje, že žalobkyně ani nemohla být k podání žaloby o bezdůvodné obohacení aktivně legitimována. Ústavní soud se ve věci sp. zn. I. ÚS 2758/08 ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že nevypořádané SJM nejde nahrazovat žalobou o vydání bezdůvodného obohacení. Zrušením původních rozsudků o vypořádání SJM ze strany Nejvyššího soudu došlo k obnovení celé masy SJM, ale s ohledem na §150 odst. 4 obč. zák. lze vypořádávat majetek původně v SJM i jinak, než v rámci řízení o vypořádání SJM. V případě, že nastane předpoklad uvedený v §150 odst. 4 obč. zák., je namístě podat žalobu na vypořádání podílového spoluvlastnictví. V tomto případě však nenastala ani tato varianta, protože žalovaný měl movitou věc – finanční prostředky - ve svém držení, užíval je pro svoji potřebu a potřebu své rodiny, a tedy platí nevyvratitelná domněnka podle §150 odst. 4 obč. zák., že se stal po marném uplynutí tříleté lhůty od právní moci rozsudku o rozvodu jejich výlučným vlastníkem. Žádá, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalobkyně k dovolání žalovaného uvedla, že neobchází institut vypořádání SJM. V řízení o vypořádání SJM u Okresního soudu v Bruntále opakovaně navrhovala soudu, aby vypořádal také peněžní prostředky, které byly utrženy z prodeje předmětných nemovitostí původně do SJM náležejících. Ten však pravomocně rozhodl o tom, že předmětné peněžní prostředky nejsou SJM. Po takovém rozhodnutí již není možní se touto otázkou zabývat. Peněžní prostředky byly nabyty žalovaným z výlučného majetku žalobkyně a v době po rozvodu manželství. To navíc na základě konstitutivního výroku soudu, který byl zrušen. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni, co přijal. Domnívá se, že nemohla nastat ani nevyvratitelná domněnka podle §150 odst. 4 obč. zák., když předmětné peněžní prostředky nejsou SJM a jsou – pokud jsou považovány za věc movitou – jsou věcí genericky určenou; nelze tedy konstatovat, že peněžní prostředky jsou věcmi ze SJM, které pro svoji potřebu a domácnost užívá jako vlastník. Citovaný judikát I. ÚS 2758/08 se týká zcela jiné otázky. Ve zbytku opakuje závěry uvedené již ve svém dovolání.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně v dovolání pokládá otázku výkladu procesního práva, zda jsou obecné soudy oprávněny v soudním sporu o vydání bezdůvodného obohacení provést majetkové vypořádání manželů, když je žaloba čistě žalobou na vydání bezdůvodného obohacení v konkrétní výši.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V žalobě musí být uvedeno, o čem a na jakém základě má soud ve sporu nebo jiné právní věci rozhodnout. Tomuto účelu slouží „vylíčení rozhodujících skutečností“, které, budou-li v řízení posléze prokázány, povedou k závěru, že požadavek navrhovatele (žalobce), vyjádřený v tzv. žalobním petitu, je opodstatněný. V žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Vylíčení rozhodujících skutečností tedy v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba v návrhu uvádět. Vylíčí-li navrhovatel (žalobce) přesto v návrhu tzv. právní důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. V předmětném sporu žalobkyně sice v žalobě explicitně uvedla, že se „domáhá vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému“, jde však právě o právní posouzení věci, jímž soud není vázán. Odvolací soud se tedy nedopustil pochybení, odchýlil-li se od názoru žalobkyně stran právního posouzení věci a věc posoudil z převážné části podle jiného právního názoru než z hlediska vydání bezdůvodného obohacení.
Dále se žalobkyně domáhá výkladu otázky procesního práva, zda je soud prvního stupně oprávněn provést vypořádání SJM, když řízení o vypořádání SJM bylo již pravomocně skončeno a soud se v tomto řízení odmítl předmětem této žaloby jako součásti SJM zabývat, když se o součást SJM nejedná (věc rozsouzená).
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Výhrady dovolatelky směřují proti postupu soudu prvního stupně, z hlediska dovolacího přezkumu však nemají význam již z toho důvodu, že dovoláním je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, který nezaložil své rozhodnutí na právním názoru o vypořádání SJM soudním rozhodnutím, ale zčásti své závěry opřel o institut bezdůvodného obohacení a zčásti o §150 odst. 4 obč. zák. Již proto nejde o druhé rozhodnutí soudu o vypořádání SJM. Ostatně i tato otázka je dovolatelkou výslovně směřována k výše uvedené první procesní otázce, tj. k otázce, zda je soud vázán právní kvalifikací účastníkem uplatněného nároku, či nikoliv.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že není vyloučeno, aby řízení o vypořádání SJM bylo na návrh účastníka zahájeno opětovně, a to zejména tehdy, jestliže po pravomocném skončení řízení jsou v nové žalobě uplatněny k vypořádání jiné součástí společného jmění. Podstatné však je, že i v tomto novém řízení platí tzv. pravidlo tří let. Soud tedy v takovém řízení může vypořádat pouze takové věci, hodnoty a závazky, které účastníci stihnou navrhnout ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (uveřejněný pod č. C 15 513 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Obdobně není důvodná ani námitka překážky rozsouzené věci, kterou dovolatelka opětovně spojuje se závěrem (vztahujícím argumentaci nepřípadně k postupu soudu prvního stupně), že nemůže opakovaně probíhat o stejných součástech SJM řízení o jejich vypořádání. I zde však přehlíží, že odvolací soud své právní závěry opřel nikoliv o vypořádání SJM, ale zčásti o bezdůvodné obohacení a zčásti o ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. Ostatně, kdyby skutečně byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, bylo by to jednoznačně v neprospěch dovolatelky, protože řízení o jejím návrhu by v takovém případě muselo být zastaveno. V projednávané věci ovšem není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ) již proto, že o dané hodnotě ve formě peněžní částky nebylo v původním řízení pravomocně rozhodnuto. Okresní soud v Bruntále v rozsudku ze dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C 151/2008-408, který nabyl právní moci 13. 3. 2014, rozhodl pouze o zamítnutí žaloby o vypořádání SJM ve vztahu k předmětným nemovitostem, neboť již ke dni rozhodnutí nebyly ve vlastnictví účastníků. K částce získané zpeněžením předmětných nemovitostí se vyjádřil toliko v odůvodnění rozsudku, v němž konstatoval, že podle právního názoru soudu nelze učinit předmětem vypořádání ani rozdělovanou podstatu získanou žalovaným či jeho právní zástupkyní podle usnesení Mgr. Čeňka Bělasty, soudního exekutora Exekutorského úřadu Bruntál, a že se jedná o nárok, o němž nepřísluší rozhodovat soudu v řízení o vypořádání SJM, ale žalobkyně má možnost uplatnit jiný, právním řádem aprobovaný, způsob domáhání se svého nároku. Výslovně tak soud předpokládal, byť nesprávně, jak bude uvedeno dále, že má probíhat ve vztahu k získanému peněžitému plnění ještě další řízení, ve kterém žalobkyně bude uplatňovat jí tvrzená práva k získaným peněžitým částkám. K tomu pak dovolací soud pro úplnost připomíná, že odůvodnění rozhodnutí nenabývají právní moci [srovnej Dvořák, B. §159a (Materiální právní moc). In Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné . Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 775], a proto jsou úvahy žalobkyně o založení překážky věci pravomocně rozhodnuté rovněž nepřípadné.
Žalobkyně dále uvádí, že „terciální procesní otázkou je, zda Okresní soud v Jeseníku je oprávněn provést vypořádání SJM, když věcně a místně příslušným pro vypořádání SJM je Okresní soud v Bruntále“.
Tato otázka taktéž nemůže založit přípustnost dovolání.
Jak již dovolací soud uvedl opakovaně výše, i zde dovolatelka napadá postup soudu prvního stupně, ač ona sama podle jejího vlastního tvrzení žalobu na vypořádání SJM vůbec nepodala a o vypořádání SJM neopřel své rozhodnutí ani odvolací soud.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak na řešení této otázky není vůbec postaveno. Tato námitka by však ani v opačném případě neměla vliv na věcné posouzení sporu. Podle §9 odst. 1 o. s. ř., „nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy“. Zákon přitom jinde nestanoví, že by byl k projednávání sporů o vypořádání SJM, vydání bezdůvodného obohacení či sporů s aplikací §150 odst. 4 obč. zák. byl věcně příslušný jiný článek soudní soustavy; podmínka věcné příslušnosti by proto byla ve věci splněna, neboť věc byla projednána okresním soudem. Co se týče místní příslušnosti, jedná se o tzv. relativní procesní podmínku, neboť namítání jejího nedostatku je časově omezeno (srov. §105 o. s. ř.) a uplynutím této lhůty dochází ke zhojení nedostatku.
V rovině hmotného práva žalobkyně dále vymezuje otázku, zda se peněžní prostředky nabyté žalobkyní po rozvodu manželství mohou stát součástí již zaniklého SJM, když tyto byly z převážné části nabyty prodejem předmětných nemovitostí pravomocně přikázaných do vlastnictví žalobkyně, byť se jednalo o nemovitosti původně do SJM patřící a byť později Nejvyšší soud pravomocná rozhodnutí soudů o vypořádání SJM zrušil.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009 (uveřejněného pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se podává, že dojde-li k převodu obchodního podílu, který tvoří součást SJM, v době po zániku SJM do jeho vypořádání, je předmětem vypořádání částka získaná za jeho převod. Tento závěr má obecnou povahu potud, že pokud dojde u součásti SJM k její platné transformaci na peněžní prostředky, stávají se předmětem vypořádání společného jmění právě tyto získané prostředky.
Z uvedeného vyplývá, že bylo-li v souzené věci zjištěno, že v průběhu řízení o vypořádání zaniklého SJM soudem došlo ke zpeněžení předmětných nemovitostí v exekuci, tyto nemovitosti již později nemohly být součástí masy SJM, nemohly být tudíž do vypořádání zahrnuty a přikázány. Předmětem vypořádání se však měla stát částka získaná za prodej předmětných nemovitostí. Rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C 151/2008-408, je tudíž nesprávné, jestliže byla žaloba na vypořádání SJM ve vztahu k předmětným nemovitostem zamítnuta a zároveň nebyla vypořádána částka získaná jejich zpeněžením.
K argumentu žalobkyně, že jí byly předmětné nemovitosti původním rozhodnutím pravomocně přikázány (tedy v době exekuce byly v jejím vlastnictví), dovolací soud poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že „zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu má účinky ex tunc , kdy je pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a ve věci nastává procesní stav – fikce – že se na zrušené rozhodnutí hledí, jako by nikdy nebylo vydáno. Výjimku z tohoto pojetí představuje pouze důvodná ochrana právních poměrů třetích osob (viz §243g odst. 2 o. s. ř.)“ [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 896/2015 (uveřejněné pod č. C 14 930 v Souboru), k obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 962/2015, v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2993/2016, v rozsudku ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3513/2016, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 1205/2003 (všech dostupných na www.nsoud.cz )]. Žalobkyně ve světle tohoto závěru de iure nikdy neměla právní titul k tomu, aby jí předmětné nemovitosti náležely výlučně. Nemá tedy nyní z čeho dovozovat, že by částka získaná v exekuci ze zpeněžení nemovitostí měla patřit výlučně jí. Jestliže žalobkyně ve své argumentaci opakovaně zdůrazňuje, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k tomu, aby si i jen část finančních prostředků ponechal, neboť kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo odklizeno i rozhodnutí, které mu přiznávalo vypořádací podíl, je její argumentace zjevně jednostranná, neboť tímtéž rozhodnutím byl také odklizen stejný právní titul, na základě kterého se žalobkyně měla stát výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nastal stav, kdy již nebylo možno vypořádat předmětné nemovitosti, které platně nabyla třetí osoba (což nezpochybňuje asi sama dovolatelka), ale předmětem vypořádání se měly stát získané nespotřebované finanční prostředky sdílející společný majetkový režim účastníků.
Ve vztahu k částkám přikázaným žalovanému z účtu Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s. (90 868,39 Kč) a ze srážek ze mzdy ZŠ R. (84 866 Kč) žalobkyně nevymezuje právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Dovolací soud se proto touto obecnou námitkou v dovolacím řízení dále nezabýval.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné napadá také některé výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. K tomu dovolací soud konstatuje, že podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nikdy nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ani v případě, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 450/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Z obsahu a podrobného odůvodnění dovolání je však patrné, že obsahově vyjadřuje nesouhlas pouze s těmi výroky odvolacího soudu, kterým její žalobě nebylo vyhověno a rozhodnutí soudu prvního stupně „napadá“ toliko ve spojitosti s potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu v té části, ve které jí nebylo vyhověno.
Přípustné není ani dovolání žalovaného.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud žalovaný namítá, že vypořádání SJM nelze obcházet úspěšným podáním žaloby na bezdůvodné obohacení, odkazuje dovolací soud na výše uvedený výklad, kdy dovolatel fakticky polemizuje s právním názorem zastávaným žalobkyní, nikoliv s právním názorem odvolacího soudu. Ten jako nárok z bezdůvodného obohacení posoudil toliko v rozsahu částky 21 359,92 Kč. Vzhledem k výši této částky však ani v této části námitka nemůže založit přípustnost dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] bez ohledu na to, že k ní dovolání žádnou věcnou argumentaci polemizující s důvody rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje. Ve zbylém rozsahu pak odvolací soud posoudil nárok ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák., jehož aplikace se dovolával ostatně i sám žalovaný.
Zcela nepřípadná je pak dovolací námitka, že žalovaný měl movitou věc – finanční prostředky ze zpeněžených nemovitostí ve svém držení, užíval je pro svoji potřebu a potřebu své rodiny, pročež se měla uplatnit nevyvratitelná domněnka podle §150 odst. 4 obč. zák., že se stal po marném uplynutí tříleté lhůty od právní moci rozsudku o rozvodu jejich výlučným vlastníkem.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že žalovaný nevymezil ve vztahu k ní předpoklad přípustnosti.
Dovolací soud pak jenom dodává, že žalovaný se nemohl stát výlučným vlastníkem uvedených finančních prostředků uplynutím tří let od zániku SJM již proto, že předpokladem nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání ve vztahu k movitým věcem ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák. je skutečnost, že ohledně těchto věcí nebyla uzavřena dohoda o vypořádání SJM ani ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů nebyl podán návrh na vypořádání těchto věcí rozhodnutím soudu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 611/2011 (uveřejněného na www.nsoud.cz ) , pak dále vyplývá, že nabytí výlučného vlastnického práva k movitým věcem předpokládá, že bývalí manželé mají společnou vůli zachovat vzniklý stav (kdo věc užívá, bude ve výlučném užívání pokračovat i nadále jako výlučný vlastník věci). Bez přihlédnutí ke skutečnosti, že z výše uvedeného rozhodnutí vyplývá také závěr, který nastoupení účinků vyvratitelné domněnky vypořádání vylučuje i finančních prostředků, pak i kdyby dovolací soud vycházel z přístupu pro žalovaného nejpříznivějšího, je zřejmé, že řízení o vypořádání SJM bylo zahájeno v roce 2008 ve lhůtě tří let od zániku manželství, předmětné nemovitosti byly předmětem řízení a příslušné finanční prostředky byly žalovanému vyplaceny v roce 2010. K pravomocnému skončení řízení o vypořádání SJM došlo v roce 2014, přičemž již v roce 2013 zahájila žalobkyně řízení v dané věci. Ohledně předmětných nemovitostí byla žaloba podána ve lhůtě tří let od zániku SJM, přičemž po jejich prodeji měl být předmětem vypořádání objem exekučně získaných finančních prostředků poté, kdy dovolací soud předchozí rozhodnutí o vypořádání SJM zrušil, k čemuž však následným soudním rozhodnutím nedošlo. Jestliže však probíhalo řízení o vypořádání SJM až do roku 2014 a již od roku 2013 řízení v dané věci, je zřejmé, že nelze vůbec uvažovat o shodné vůli účastníků k tomu, aby finanční prostředky měly být ve výlučném vlastnictví žalovaného. Již z toho je zřejmé, že o aplikaci §150 odst. 4 obč. zák. způsobem prezentovaným žalovaným nelze v dané věci uvažovat a ani žalovaný nemohl celou získanou peněžní částku nabýt do výlučného vlastnictví.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání ani jednoho z účastníků přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu