ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5671.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5671/2017-1078
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16/705, proti žalovanému S. K. , zastoupenému JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 251/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 58 Co 423/2016-1009, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 871 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Borise Vacy.
III. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 58 Co 423/2016-1009, se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 28 C 251/2011-947, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně finanční prostředky na běžném účtu vedeném u Komerční banky, a. s. na jméno žalobkyně, se zůstatkem ke dni zániku manželství a společného jmění ve výši 1 998,21 Kč, dále finanční prostředky – penzijní připojištění u Vojenského otevřeného penzijního fondu, a. s., podle smlouvy, převedeného do ING Penzijní fond, a. s., uzavřené žalobkyní, se zůstatkem na účtu ke dni zániku manželství a společného jmění ve výši 157.252,70 Kč a movité věci tvořící vybavení bytu č. 6 v domě na adrese P. (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek v obci a katastrálním území P., jehož součástí je budova, dále movité věci tvořící vybavení této budovy, finanční prostředky na osobním účtu vedeném u UniCredit Bank Czech Republic, a. s., na jméno žalovaného se zůstatkem na účtu ke dni zániku manželství a společného jmění ve výši 39 128,06 Kč a finanční prostředky na účtu vedeném u Volksbank Laa a.d. Thaya eing. Gen m. b. H. (výrok II.) Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 864 938,60 Kč a 7 613,835 EUR do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok IV. a V.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 58 Co 423/2016-1009, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, výrok II. změnil tak, že výše finančních prostředků na účtu vedeného u Volksbank Laa a.d. Thaya činí 12,20 EUR, jinak jej potvrdil; výrok III. změnil tak, že výše vypořádacího podílu činí celkem 3 142 336,62 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok II. a III.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), „neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud přiznal odkladný účinek výroku č. I. napadeného rozsudku.
Žalobkyně k dovolání uvádí, že jeho obsahem je pouze nedovolená polemika se zjištěným skutkovým stavem a předkládá jeho vlastní verzi. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel se otázce přípustnosti dovolání věnoval pouze odkazem na dřívější úpravu dovolacího řízení [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.], kterou však na rozhodnutí odvolacího soudu vydaná po 1. 1. 2013 nelze aplikovat (srov. přechodné ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolatel vůbec nevymezuje (a takové vymezení nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání), od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Nedostatek takového údaje představuje vadu dovolání, která brání rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto mimořádném opravném prostředku.
Dovolatel pouze napadá skutková zjištění odvolacího soudu ohledně předmětu společného jmění účastníků, ale nikterak neformuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel dále v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti výroku I. dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání žalovaného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu