ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.846.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 846/2018-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně B. S. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované obci Hovězí , se sídlem Hovězí 2, IČO: 00303801, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 61/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 11 Co 331/2017-44, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 8. 2017, č. j. 10 C 61/2017-25, řízení zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 11 Co 331/2017-44, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky překážky věci rozhodnuté, která je soudy rozhodována rozdílně, popřípadě pokud soud dospěje k závěru, že se jedná o otázku již vyřešenou, měla by být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2004, č. j. 11 C 4/2004-48, byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví; účastníky byly B. S., B. M., L. Š. a dále bylo navrženo, aby bylo určeno, že i zůstavitel M. S. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem podílu k id. ½ pozemku v obci a k. ú. H. (dále jen „předmětný pozemek“). Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2015, č. j. 8 Co 143/2011-120, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 C 210/2010-97, o uložení povinnosti nechat zaměřit pozemek a viditelně označit hranice v terénu obce H. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2014, č. j. 9 C 83/2014-62, bylo zastaveno řízení o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku z důvodu, že o věci již bylo pravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 11 C 4/2014. Žalobkyně namítá, že překážka pravomocně rozhodnuté věci není dána v tom případě, jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi stejnými účastníky, avšak opírá-li se nově o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo později (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1838/2007). V řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 4/2004 vystupovali proti obci H. na straně žalobců čtyři účastníci. Požadováno bylo určení, že předmětný pozemek patří do podílového spoluvlastnictví všech žalobců, tedy i zemřelého M. S., a také i dodatečné projednání dědictví. V řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 83/2014 vystupuje jako žalobkyně B. S. proti obci H. a sama se domáhá určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Nejedná se tak o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, nýbrž o nově uplatněný nárok opřený o jiné skutečnosti; nemůže proto být dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Rozhodnutí „č. j. 9 C 83/2014-62“ je rozhodnutím ve věci samé a má splňovat náležitosti odůvodnění; citace zákonných ustanovení postrádající přímý vztah ke konkrétní věci je právním formalismem a vede k porušení práva na spravedlivý proces. Žaloba na určení vlastnického práva tak byla v této věci podána v souladu s právem, neboť došlo k nesprávnému výkladu věci pravomocně rozhodnuté, nesprávnému odůvodnění rozhodnutí „č. j. 9 C 83/2014-62“ a k formalismu při uplatňování práva žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud „připustil důvodnost dovolání“ a zrušil tato rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odlišná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že byť žalobkyně vymezila jako důvod přípustnosti to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je soudy rozhodována rozdílně, popřípadě pokud soud dospěje k závěru, že se jedná o otázku již vyřešenou, měla by být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak, neuvádí žádná odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu ani od jakého svého řešení vyjádřeného v konkrétním rozhodnutí by se měl dovolací soud odchýlit. Již z tohoto důvodu je dovolání nepřípustné.
Pro úplnost odůvodnění dovolací soud uvádí, že ze zjištění odvolacího soudu, která nepodléhají v dovolacím řízení přezkumu, se podává, že ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 83/2014 bylo pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastaveno řízení o určení vlastnictví k předmětnému pozemku z titulu vydržení proti žalovanému. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 57 Co 81/2015 potvrdil. Dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2246/2015, a podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3721/15.
Protože závěry těchto rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností přezkumu v tomto dovolacím řízení nepodléhají, podává se z nich pro věc určující závěr, že požadavek na určení vlastnictví k předmětnému pozemku z titulu vydržení byl již žalobkyní uplatněn v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 83/2014 a řízení o tomto nároku bylo pravomocně zastaveno pro překážku věci rozhodnuté ve vztahu k již dříve probíhajícímu řízení a rozhodnutí v něm vydanému (u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 4/2004). Jestliže pak v této věci žalobkyně opětovně uplatňuje požadavek na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku z titulu vydržení, je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté z pohledu dovolacího přezkumu tím spíše, že uvedené určující závěry odvolacího soudu dovolatelka v dovolání žádnou věcnou argumentací nenapadá.
Jelikož dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu