ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1014.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1014/2018-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně KARETA s. r. o. , se sídlem v Bruntále, Krnovská 1877/51, identifikační číslo osoby 62360213, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, proti žalované KAPPI CZ, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Teslova 1129/2b, identifikační číslo osoby 25891821, zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18, o zaplacení částky 763.219,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 101/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2017, č. j. 5 Cmo 18/2017-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 11 Cm 101/2013-159, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 660.271,50 Kč s příslušenstvím zde uvedeným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 5 Cmo 18/2017-210, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v části odstavce I. výroku, a to ohledně částky 209.874,50 Kč, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (první bod výroku), ve zbývající části odstavce I. výroku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý bod výroku).
Proti druhému, třetímu a čtvrtému bodu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí z části závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, a z části na právní otázce, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).
Tomuto požadavku přitom dovolatel nedostál, neboť s přípustností dovolání se vypořádává pouze tvrzením, že napadené rozhodnutí z části závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, a z části na právní otázce, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že neučinil oznámení o vadách bez zbytečného odkladu poté, co vady mohly být zjištěny, a o tom, že vytknutí vad žalovanou nebylo dostatečně určité. Ani zde však nijak nevymezuje přípustnost dovolání. K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
Dovolatel řádným způsobem nevymezuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání ani v souvislosti s tvrzením, že soud prvého stupně dospěl ke skutkovým závěrům, které žádná ze stran netvrdila, ani nevyplývají z provedených důkazů, a s tvrzením, že soud prvého stupně dále v rámci „svého aktivismu“ zásadním způsobem porušil pravidlo rovného přístupu ke stranám sporu. V této části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Namítá-li tak dovolatel zásah do ústavně zaručených práv (rovný přístup ke stranám sporu), nelze než uvést, že ve svém dovolání takový zásah pouze konstatuje a nikterak neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. (viz bod. 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).
Námitkami dovolatele do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Protože tak dovolatel neučinil a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu