ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1208.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1208/2018-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce J. J., se sídlem v Městě Albrechtice, zastoupeného Mgr. Veronikou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1, proti žalovanému A. M., se sídlem v Městě Albrechtice, o zaplacení částky 435.256 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 28/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 174/2017-167, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2017, č. j.
7 Cmo 174/2017-167, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2017, č. j. 1 Cm 28/2014-145, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 8. 2017, č. j. 7 Cmo 174/2017-167, potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2017, č. j. 1 Cm 28/2014-145, kterým nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků (výrok pod bodem I) a nebyl mu ustanoven k ochraně jeho zájmů a práv pro toto řízení zástupce z řad advokátů (výrok pod bodem II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež shledává přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se podle jeho názoru při posouzení otázky hmotného nebo procesního práva spočívající v hodnocení rozhodných majetkových poměrů pro osvobození dovolatele od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel současně odkázal na pět nálezů Ústavního soudu zabývajících se otázkou osvobození od soudních poplatků a dále na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, a sice jeho usnesení ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015, a jeho usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013. Odvolací soud měl učinit nesprávný závěr tím, že v rámci svého rozhodování v napadeném usnesení přihlížel k minulým majetkovým poměrům žalobce, čili nevycházel z jeho aktuálních majetkových poměrů v době podání návrhu na osvobození od soudních poplatků, čímž se odchýlil od ustálené soudní judikatury a současně porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. Dovolatel namítl, že je oprávněn svobodně nakládat se svým majetkem a pokud své nemovité jmění převedl darem na své nezletilé potomky, učinil tak s ohledem na rodinné poměry a jeho vztahy ke zbylým potomkům. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování podmínek osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §138 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace; takový postup odpovídá i zásadě rovnosti účastníků vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („R 99/2013“), se uvádí: „Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.“
Z uvedeného se podává, že soud rozhodující o osvobození od soudních poplatků má vzít do úvahy nejen skutečné příjmy žadatele, ale i ty, kterých by mohl dosáhnout.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3287/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, „že skutečnost, že účastník, u něhož se zkoumají předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je vlastníkem nemovitostí, není sama o sobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek, není-li zároveň zřejmé, že prostředky k úhradě poplatku mohou být ,prostřednictvím‘ těchto nemovitostí získány. Tak tomu je zpravidla jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Zdůraznil, že plní-li nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným“ (srov. dále např. usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014).
Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například i v usnesení ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013.
V nyní posuzované věci se však, jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud akceptoval, nejednalo ani o obchodování s nemovitostmi žadatele o osvobození od soudního poplatku, ani o jejich pronájem. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pouze výjimečně, za mimořádných okolností, je možno přihlížet k možnosti účastníka řízení prodat jeho nemovitosti za účelem splnění poplatkové povinnosti. Je nezbytné také připomenout, že přiznání osvobození od soudních poplatků vyžaduje vždy zhodnocení konkrétních okolností každého případu, které nelze objektivizovat. Rozhodování o žádostech účastníků řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze zobecnit, neboť je na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1666/2015, či ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 110/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s výše zmíněnou judikaturou a zejména s R 99/2013. Odvolací soud totiž svoje usnesení postavil pouze na závěru, že dovolatel před podáním žaloby uzavřel tři darovací smlouvy, kterými převedl na svoje nezletilé děti vlastnictví svých nemovitostí v okrese Bruntál, jejichž úplatnou realizací si mohl opatřit finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, což hodnotil jako obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody – osvobození od soudního poplatku. Odvolací soud nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem pro posouzení celkových majetkových poměrů žadatele, resp. další hlediska pominul. Nezabýval se vůbec tím, zda žalobce je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Neposuzoval ani, zda zjištěný stav a struktura majetku umožní žalobci nějaké finanční prostředky vydat, či zda v současné době má z darovaných nemovitostí nějaký příjem, který by umožňoval nemovitosti v kontextu majetkových poměrů žalobce zohlednit. Odvolací soud tak neučinil zcela přesvědčivý závěr o tom, zda žalobce disponuje částkou dostačující na zaplacení soudního poplatku a tyto finanční prostředky může vydat.
Dosavadní závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a posouzení splnění či nesplnění zákonných podmínek §138 odst. 1 o. s. ř. není možné bez doplnění výše popsaných úvah.
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud je podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, se vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil je také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu