ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1278.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1278/2018-1230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobců a) města Otrokovice , se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1340, PSČ 765 02, IČO 00284301, zastoupeného JUDr. Pavlem Šreiberem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, a b) města Fryšták , se sídlem ve Fryštáku, nám. Míru 43, PSČ 763 16, IČO 00283916, zastoupeného JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, proti žalovaným 1. Vodovody a kanalizace Zlín, a.s., se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 383, PSČ 760 49, IČO 49454561, zastoupené Mgr. Ondřejem Kneblem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, PSČ 101 00, a 2. MORAVSKÁ VODÁRENSKÁ, a.s., se sídlem v Olomouci, Tovární 1059/41, PSČ 779 00, IČO 61859575, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 186/2008, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 28 Co 324/2017-786, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 16. 8. 2017, č. j. 38 C 186/2008-443, zamítl námitku druhé žalované učiněnou jejím podáním ze dne 11. 8. 2017, že věc má být projednána v řízení před rozhodci.
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 28 Co 324/2017-786, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto usnesení podala druhá žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Druhá žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku, zda vyjádření druhé žalované ze dne 31. 8. 2006, ve kterém se vyjádřila pouze k otázce naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, je vyjádřením ve věci podle §106 odst. 1 o. s. ř. Podle druhé žalované z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není otázkou merita věci, nýbrž otázkou procesní podmínky řízení, proto také vyjádření k této otázce není vyjádření ve věci. Takový závěr podle ní plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010, ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008.
Podle §106 odst. 3 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci nebo rozhodčí komisí spolku, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají nebo že netrvají na projednání věci před rozhodčí komisí spolku.
Podle ustálených závěrů Nejvyššího soudu se věcí samou rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1611/2004, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 708/2011, či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2016).
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle závěrů Nejvyššího soudu je naléhavý právní zájem na požadovaném určení předpokladem úspěšnosti určovací žaloby. Nedostatek naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě vede k jejímu zamítnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, uveřejněný pod č. 45/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3068/2016).
V projednávané věci je předmětem řízení určení neplatnosti v žalobě specifikovaných smluv uzavřených mezi účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem je předpokladem úspěšnosti určovací žaloby a jeho nedostatek vede k rozhodnutí o zamítnutí žaloby, jež je rozhodnutím ve věci samé (nikoli pouze rozhodnutím procesním), je podání účastníka řízení, kterým se vyjadřuje (také) k nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na po žalovaném určení, procesním úkonem ve věci samé a vyvolává procesní následky uvedené v ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se tedy při posouzení vyjádření druhé žalované ze dne 11. 8. 2006 od ustálené praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Odkazy druhé žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v dovolání nejsou případné. V usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010, dospěl Nejvyšší soud pouze k závěru, že za první úkon účastníka ve věci samé nelze považovat odpor proti platebnímu rozkazu, a v rozsudku ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, k závěru, že je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení (Nejvyšší soud tedy řešil otázky, na kterých napadené rozhodnutí nezávisí). V rozsudcích ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že „zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné“. Tento závěr koresponduje výše uvedenému poznatku, že nedostatek naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě vede k jejímu zamítnutí. Proto je také vyloučeno, aby se v případě, že soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, zabýval žalobou po stránce věcné a (zcela nadbytečně) zkoumal právní poměry účastníků řízení. Uvedený závěr nijak nezpochybňuje, že naléhavý právní zájem je předpokladem úspěšnosti určovací žaloby a že jeho nedostatek vede k zamítnutí žaloby, jež je rozhodnutím meritorním, proto je i vyjádření účastníka řízení k otázce naléhavého právního zájmu jeho vyjádřením ve věci.
Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu