ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1432.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1432/2018-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ARBITRÁŽNÍ UNIE, a. s., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, IČO 25838385, zastoupené JUDr. Martinem Lištvanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Při Trati 1084/12, proti žalované Golden Baron a. s. se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, IČO 24778290, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, o zaplacení částky 682 347,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 48/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017, č. j. 15 Co 386/2017-137, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017, č. j. 15 Co 386/2017-137, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. května 2017, č. j. 9 C 48/2015-126, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 23. května 2017, č. j. 9 C 48/2015-126, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení části soudního poplatku žalobkyni. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutečností. Jaroslav Senecký jako jednatel původní žalobkyně (společnosti MAPRO, s. r. o.) vzal žalobu zpět listinným podáním k soudu dne 21. ledna 2015. O tomto zpětvzetí žaloby rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. 9 C 48/2015-30, tak, že zpětvzetí žaloby je neúčinné, neboť z úplného výpisu z obchodního rejstříku vyplynulo, že J. S. byl jednatelem původní žalobkyně v době od 9. listopadu 2006 do 22. července 2011. Ode dne 21. ledna 2010 je jednatelem společnosti R. M. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v době podání zpětvzetí žaloby nebyl J. S. statutárním orgánem původní žalobkyně a zpětvzetí žaloby je tak neúčinné. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. září 2015, č. j. 15 Co 343/2015-46, zrušil usnesení soudu prvního stupně o tom, že zpětvzetí žaloby J. S. je neúčinné, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť podle odvolacího soudu není možné rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí v případě, že je podáno dříve, než začalo jednání (§96 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Podle odvolacího soudu je na soudu prvního stupně, aby po zhodnocení námitek žalované týkající se sporů vedených o jednatelství původní žalobkyně posoudil, zda řízení zastaví pro zpětvzetí žaloby, či zda jej podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přeruší do pravomocného skončení souběžně probíhajícího řízení na určení jednatele žalobkyně.
Dne 26. listopadu 2015 došlo soudu prvního stupně podání z datové schránky původní žalobkyně (společnost MAPRO, s. r. o.), a to zpětvzetí žaloby, v němž bylo uvedeno, že žalobkyně připomíná, že svou žalobu vzala zpět již podáním ze dne 21. ledna 2015, k němuž soud nepřihlížel, resp. rozhodl o neúčinnosti tohoto zpětvzetí. K tomuto podání byl přiložen aktuální výpis z obchodního rejstříku (ze dne 26. listopadu 2015), podle něhož je J. S. jednatelem původní žalobkyně.
Dne 2. prosince 2015 nabylo právní moc usnesení rejstříkového soudu ze dne 1. prosince 2015, č. j. C 31011/RD134/MSPH, Fj 387840/2015/MSPH, kterým rejstříkový soud vymazal z obchodního rejstříku J. S. jako jednatele společnosti a zapsal jako jediného jednatele R. M. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce v podání ze dne 16. prosince 2015 uvedla, že zpětvzetí žaloby bylo učiněno osobou k tomu neoprávněnou a poukázala na výše uvedené usnesení rejstříkového soudu, kterým rejstříkový soud vymazal z obchodního rejstříku J. S. jako jednatele společnosti. Žalobkyně navrhla, aby soud k předmětnému zpětvzetí žaloby s ohledem na výše uvedené nepřihlížel.
Usnesením ze dne 11. dubna 2016, č. j. 9 C 48/2015-70, soud prvního stupně připustil, aby na místo žalobkyně vstoupila do řízení společnost Arbitrážní unie a. s., a to na základě návrhu původní žalobkyně podle §107a o. s. ř., neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. srpna 2015 byla předmětná pohledávka postoupena společnosti Arbitrážní unie a. s., přičemž tato společnost se vstupem do řízení namísto původní žalobkyně souhlasila.
Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 23. května 2017, č. j. 9 C 48/2015-126, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení části soudního poplatku. Soud prvního stupně své rozhodnutí o zastavení řízení odůvodnil s odkazem na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, podle něhož procesní úkon učiněný prostřednictvím datové schránky za podmínek uvedených v §18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, osobou tam označenou, má stejné účinky jako procesní úkon učiněný písemně a podepsaný osobou, pro kterou byla zřízena datová schránka. Je-li osobou, pro kterou byla zřízena datová schránka, právnická osoba, má takový procesní úkon učiněný prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako procesní úkon, který za právnickou osobu písemně učiní a podepíše osoba oprávněná jednat za právnickou osobu podle příslušného procesního předpisu. Soud prvního stupně uzavřel, žaloba byla vzata zpět podáním doručeným prostřednictvím datové schránky původní žalobkyně, a jelikož soud nemá možnost si ověřit, která osoba za žalobkyni toto podání učinila, je nutné považovat zpětvzetí žaloby za účinné.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. září 2017, č. j. 15 Co 386/2017-137, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a také odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně který má být vyřešena jinak. Podle dovolatelky jsou totiž v řešeném případě takové okolnosti, že není na místě, aby se striktně bez dalšího aplikovaly závěry uvedeného stanoviska pléna Nejvyššího soudu ve spojení se striktním výkladem norem občanského soudního řádu, což provedly soudy obou stupňů. Dovolatelka upozornila na to, že závěry stanoviska pléna Nejvyššího soudu nijak nepracují se situací, že je datová schránka zneužita. Další okolností hodnou zřetele je dle dovolatelky fakt, že soud prvního stupně byl po prvním listinném zpětvzetí žaloby opakovaně upozorňován, že J. S. není za původní žalobkyni oprávněn jednat. Dovolatelka namítala, že soudy obou stupňů dogmaticky aplikovaly závěry stanoviska pléna Nejvyššího soudu, aniž by zohlednily konkrétní aspekty řešeného případu.
Dovolatelka také uvedla, že rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zkrácena na svých základních právech, zejména na právu na spravedlivý proces. Dle jejího názoru je nepřípustné, aby soudy při vědomí skutečnosti, že právnická osoba (účastník řízení) je obětí pokusu o neoprávněné převzetí, dva roky činily procesní úkony, rozhodly o procesním nástupnictví, a aby po dvou letech a několika procesních úkonech včetně ústního jednání řízení zpětně zastavily. Podle dovolatelky je třeba zpětvzetí žaloby vnímat jako zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené usnesení považuje za zcela správné a dovolání je podle jejího názoru nedůvodné. Podle žalované je nerozhodné, že nelze s jistotou určit, kdo je za žalobkyni oprávněn jednat, neboť na takové situace pamatuje stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, z něhož se podává, že úkony učiněné prostřednictvím datové schránky mají stejné účinky jako úkony učiněné osobou oprávněnou. Žalovaná také poukázala na to, že ze zpětvzetí žaloby neplyne, která osoba toto zpětvzetí za původní žalobkyni učinila. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) se při řešení otázky aplikace závěrů stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, v situaci, kdy za právnickou osobu jednala osoba k tomu neoprávněná a zároveň bylo sporné, kdo je oprávněn za tuto právnickou osobu jednat, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §29 odst. 2 o. s. ř. ustanoví předseda senátu opatrovníka též právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat (§21), je-li tu nebezpečí z prodlení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právnická osoba nemůže jednat před soudem jako účastník řízení (tedy činit procesní úkony) v případě, že je sporné, kdo je oprávněn za ni jednat. Toto ustanovení je reflektováno v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle které jestliže právnická osoba nemůže před soudem sama vystupovat, slouží k ochraně jejích zájmů a práv institut opatrovníka, kterého jí soud při splnění podmínek §29 odst. 2 o. s. ř. ustanoví. Nepřistoupí-li soud k ustanovení opatrovníka (což je možné pouze tehdy, není-li tu nebezpečí z prodlení), řízení přeruší až do té doby, dokud právnická osoba (opět) nebude schopna v řízení vystupovat před soudem jako účastník řízení. Uvedené závěry vyplývají z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011. Viz také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 299/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2015, sp. zn. 25 Cdo 5787/2014.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže bez dalšího aplikoval závěr vyslovený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, aniž by vzhledem k okolnostem případu zvážil, zda je aplikace uvedeného stanoviska v řešené věci možná. Z procesních okolností případu bylo zřejmé, že již v řízení před soudem prvního stupně vyvstaly pochybnosti o tom, kdo je oprávněn za původní žalobkyni jednat, neboť účastníci opakovaně soud upozorňovali na to, že jsou souběžně vedena soudní řízení o tom, kdo je jednatelem původní žalobkyně, dále o tom, kdo je jejím společníkem, a dále rejstříkové řízení o výmazu osoby J. S. jako jednatele z obchodního rejstříku původní žalobkyně. Jestliže soud prvního stupně za takových okolností považoval zpětvzetí žaloby učiněné prostřednictvím datové schránky původní žalobkyně za procesní úkon učiněný touto žalobkyní, dopustil se nesprávného právního posouzení rozporného jak se samotným zněním zákona (§29 odst. 2 o. s. ř.), tak i s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Ze shrnutí procesních okolností případu a uvedené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že soudy obou stupňů v řešené věci dospěly k nesprávnému právnímu závěru o tom, že zpětvzetí žaloby učinila původní žalobkyně (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015), aniž by přihlédly k tomu, že žalobkyně v rozhodné době nemohla vůbec vystupovat jako účastník řízení z důvodu spornosti o tom, kdo je za ni oprávněn jednat. Aplikace uvedeného stanoviska tak nebyla na místě, neboť původní žalobkyně z uvedeného důvodu nemohla vůbec činit procesní úkony.
V řešené věci nebyla na místě aplikace závěrů uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu o tom, že podání učiněné prostřednictvím datové schránky původní žalobkyně je jejím podáním, neboť z okolností případu vyplývá, že původní žalobkyně nemohla před soudem v rozhodné době vůbec činit procesní úkony, a to proto, že bylo sporné, kdo je za ni oprávněn jednat (viz §29 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně proto neměl ke zpětvzetí žaloby učiněnému dne 26. listopadu 2015 prostřednictvím datové schránky původní žalobkyně přihlížet. Naopak měl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řízení přerušit do doby, než nebude sporné, kdo je oprávněn za původní žalobkyni jednat, případně jí ustanovit opatrovníka v souladu §29 odst. 2 o. s. ř., hrozilo-li nebezpečí z prodlení.
Nelze také opomenout, že ze spisu se podává, že předmětné podání prostřednictvím datové schránky s velkou pravděpodobností učinil J. S., neboť v tomto podání odkazoval na své první listinné zpětvzetí žaloby ze dne 21. ledna 2015 a k podání učiněnému datovou schránkou přiložil výpis z obchodního rejstříku, kterým chtěl doložit, že je oprávněn za původní žalobkyni jednat. Vzhledem k těmto a dalším okolnostem (spory vedené o tom, kdo je jednatelem původní žalobkyně a další) je zřejmé, že jednání J. S. představovalo zneužití práva, když se pokusil využít (po neúspěšném prvním listinném zpětvzetí žaloby) specifik podání vůči soudu prostřednictvím datové schránky a zneužít právní úpravy doručování prostřednictvím datových schránek (a na ni navazujících závěrů stanoviska pléna Nejvyššího soudu). Jestliže soudy obou stupňů zastavily řízení na základě podání učiněného za takových okolností, nejenže se odchýlily od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, ale rovněž postupovaly v rozporu s tím, co jim ukládá §2 o. s. ř., podle něhož mají soudy při rozhodování dbát na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud i soud prvního stupně pochybily a odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže podání učiněné dne 26. listopadu 2015 prostřednictvím datové schránky původní žalobkyně posoudily jako podání původní žalobkyně, aniž by přihlédly ke specifickým procesním okolnostem, které takový závěr vylučovaly.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu