ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1475.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1475/2018-195
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Město Jablonné v Podještědí , se sídlem v Jablonné v Podještědí, náměstí Míru 22, IČO 00260576, zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovanému P. Š. , se sídlem v L., zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, za vedlejší účasti na straně žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, IČO 45534306, o zaplacení částky 877 112 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 38 Cm 143/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2017, č. j. 4 Cmo 41/2017-174, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2017, č. j. 4 Cmo 41/2017-174, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 12. října 2016, č. j. 38 Cm 143/2013-141, v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 438 556 Kč, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 12. října 2016, č. j. 38 Cm 143/2013-141, v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 438 556 Kč a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 38 Cm 143/2013-141, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dne 26. října 2009 smlouvu o dílo, kterou se žalovaný zavázal provést pro žalobce dílo spočívající v organizačním zajištění výběrového řízení na investiční akci (modernizace městského úřadu žalobce za použití dotace). Jako předmět činnosti zhotovitele byl sjednán výkon technické pomoci, zhotovitel měl vypracovat návrh zadávací dokumentace, zpracovat kvalifikační a hodnotící kritéria pro jejich odsouhlasení žalobcem jako zadavatelem veřejné zakázky, dále měl provést sestavení formulářů pro doložení údajů, které jsou předmětem hodnocení kvalifikačních a dílčích kritérií atd. Součástí zadávací dokumentace měla být i výzva k podání nabídky pro veřejnou zakázku. Žalovaný nebyl žalobcem zmocněn k zastoupení žalobce jako zadavatele veřejné zakázky.
Žalobce dne 5. listopadu 2009 zaslal žalovanému e-mailem návrh výzvy k podání nabídky pro veřejnou zakázku, která již obsahovala jako zadání žalobce požadavek k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů předložení seznamu stavebních prací provedených za poslední 3 roky. Žalovaný tento návrh upravil a doplnil, přičemž požadavek na prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů předložením seznamu stavebních prací provedených za poslední 3 roky zůstal zachován. Následně proběhlo mezi žalobcem a žalovaným jednání ohledně předmětné zadávací dokumentace, na jehož základě žalovaný dokumentaci dle požadavků žalobce upravil a zaslal dne 23. listopadu 2009 zpět žalobci spolu s návrhem výzvy k podání nabídky pro veřejnou zakázku k případným dalším připomínkám. Žalobce dne 24. listopadu 2009 bez dalšího zveřejnil výzvu k podání nabídky pro veřejnou zakázku na své úřední desce.
Žalobce akci co do částky 17 542 239,70 Kč financoval z dotačních prostředků, které mu na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 1. října 2009 ve znění dodatku ze dne 6. března 2012 poskytla Regionální rada regionu soudržnosti Severovýchod (dále také „RRRS“). Poskytovatel dotace (RRRS) provedl následnou kontrolu čerpání dotačních prostředků a konstatoval, že požadavek na předložení seznamu stavebních prací provedených za poslední 3 roky je diskriminační, a to s odkazem na §56 odst. 3 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30. září 2016 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), neboť ten stanovil lhůtu 5 let. Poskytovatel dotace proto uzavřel, že dotace ve výši 17 542 239,70 Kč byla čerpána neoprávněně. Úřad RRRS platebním výměrem ze dne 21. září 2012 uložil žalobci povinnost odvést do rozpočtu RRRS částku ve výši poskytnuté dotace. Následně výbor RRRS rozhodl na základě žádosti žalobce o prominutí odvodu z 95%, tudíž žalobce měl do rozpočtu RRRS odvést částku ve výši 877 112 Kč, což také učinil. Zaplacení této částky nyní žalobce požaduje po žalovaném z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku vadně provedeného díla žalovaným na základě výše specifikované smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovaným.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný ve smyslu §561 obch. zák. neodpovídá za vadu spočívající v nesprávném stanovení doby k doložení referenčních staveb k prokázání technických kvalifikačních předpokladů v návrhu výzvy k podání nabídky pro veřejnou zakázku, neboť žalovaný neporušil žádnou svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo. Soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil s odkazem na to, že předmětem díla bylo organizační zajištění výběrového řízení na akci, činnost žalovaného měla spočívat pouze ve výkonu technické pomoci a také zdůraznil, že žalovaný neměl právnické vzdělání, čehož si byl žalobce vědom, a nemohl proto po žalovaném požadovat, aby při vynaložení odborné péče zjistil nevhodnost požadavku žalobce a na tuto nevhodnost upozornil. Soud prvního stupně nadto uvedl, že i kdyby žalovaný za vadu díla odpovídal, neodpovídal by za předmětnou škodu, neboť by zde nebyla příčinná souvislost mezi porušení provést dílo řádně, a škodou, která vznikla žalobci odvedením části dotace zpět do rozpočtu poskytovatele dotace. Podle soudu prvního stupně to byl žalobce, kdo odpovídal za dodržení zákona o veřejných zakázkách, a proto nese odpovědnost za škodu, která mu vznikla v důsledku toho, že zadal veřejnou zakázku v rozporu se zákonem platným a účinným v době zadání zakázky. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2017, č. j. 4 Cmo 41/2017-174, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 438 556 Kč s příslušenstvím, a co do částky 438 556 Kč výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dále ve výrocích II až IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o svá skutková zjištění získaná na základě opakování důkazů v odvolacím řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se ve smlouvě o dílo zavázal, že dohodnuté plnění (přípravu a realizaci výběrového řízení, tj. mimo jiné i vypracování návrhu zadávacích podmínek a zpracování kvalifikačních a hodnotících kritérií) provede v souladu s platnými zákony ČR a dle obecně závazných a doporučených předpisů a metodik. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že dílo žalovaného vykazovalo vadu (spočívající v nesprávně uvedené délce období, za které může zadavatel požadovat doložení referenčních stavebních prací dodavatele), za kterou žalovaný odpovídá. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný za tuto vadu neodpovídá, a zdůraznil, že v předmětné smlouvě o dílo nebyla dohodnuta žádná součinnost ze strany žalobce ohledně předložení návrhu výzvy k podání nabídky, naopak ze smlouvy je zřejmé, že žalovaný měl celé dílo zhotovit sám. Podle odvolacího soudu proto žalobcem zaslaný návrh výzvy nebyl pro žalovaného nikterak závazný a žalovaný měl při zhotovování díla postupovat v souladu se svými povinnostmi vyplývajícími ze smlouvy o dílo. Podle odvolacího soudu není podstatné, že žalovaný nemá právnické vzdělání. Odvolací soud se rovněž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti. Podle odvolacího soudu je ze zjištěného skutkového stavu zřejmé, že sankční odvod byl žalobci uložen za vadu, za kterou odpovídá žalovaný, a je zde tedy dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, neboť v důsledku vady díla zhotoveného žalovaným pro žalobce vznikla žalobci majetková újma v podobě sankčního odvodu. Odvolací soud dále vycházel z toho, že návrh zadávacích podmínek měl podle smlouvy o dílo odsouhlasit jejich zadavatel, tj. žalobce, z čehož odvolací soud dovodil, že sám žalobce nesplnil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo, pokud při odsouhlasení uvedených zadávacích podmínek nezjistil nesrovnalost (rozpor se zákonem o veřejných zakázkách). Odvolací soud proto dospěl s odkazem na §376 a násl. obch. zák. k závěru, že za škodu vzniklou žalobci odpovídají oba účastníci stejnou měrou. S ohledem na tento závěr odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno výše.
Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu části prvního výroku, kterým žalobci nebylo vyhověno) napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatele spočívá na řešení dvou právních otázek, přičemž jedna z nich dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle názoru dovolatele řešena a při řešení druhé otázky se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První otázka dovolatele se vztahovala k tomu, zda v obchodním vztahu prostá povinnost objednatele odsouhlasit dílo při smluvně sjednané odpovědnosti zhotovitele za soulad díla se zákonem a současně bez smluvně sjednané odpovědnosti objednatele kontrolovat soulad se zákonem, zakládá možnost omezit náhradu škody objednatele podle §376 obch. zák., případně zakládá spoluzavinění objednatele z důvodu porušení obecné prevenční povinnosti upravené v §415 obč. zák. Podle názoru dovolatele tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolatel poukázal na relevantní ujednání ve smlouvě o dílo a zdůraznil, že smlouva neobsahuje žádné ujednání, podle kterého by žalobce v pozici objednatele byl povinen kontrolovat výsledek činnosti zhotovitele nebo kontrolovat soulad vypracovaných návrhů s platnou právní úpravou; návrh podmínek měl žalobce jakožto zadavatel podle smlouvy odsouhlasit, ve smlouvě mu ovšem nebylo uloženo návrh podmínek jakkoliv kontrolovat. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně toho, že porušil smluvní povinnost, když při odsouhlasení zadávacích podmínek nezjistil jejich rozpor se zákonem. Dovolatel k tomu uvedl, že ve smlouvě nepřevzal žádný závazek kontrolovat soulad dokumentace vypracované zhotovitelem se zákonem, proto v řešené věci žádnou smluvní povinnost neporušil.
Druhá otázka dovolatele, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, se týkala toho, zda v situaci, kdy odvolací soud po zopakování důkazů uvažuje o aplikaci §376 obch. zák. s možným závěrem o omezení náhrady škody, je povinen o tomto účastníky poučit. Podle dovolatele si odvolací soud zopakováním důkazů otevřel prostor pro odlišná skutková zjištění, nikdy ovšem účastníkům nenaznačil, že by mohl uvažovat o spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud účastníky poučit podle §118a odst. 2 o. s. ř. o své úvaze o možném spoluzavinění žalobce, aby žalobce mohl navrhnout k provedení další důkazy prokazující zavinění žalovaného. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, od něhož se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a změnil také navazující výroky o nákladech řízení; eventuálně dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.
Podle §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Dovolatelova první otázka, ačkoli formulována jako otázka právní a v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, je otázkou vztahující se k výkladu právního úkonu, konkrétně k výkladu ujednání předmětné smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku výkladu právního úkonu, nelze dovolateli přisvědčit v tom, že by šlo o otázku v dosavadní rozhodovací praxi dosud neřešenou. Nejvyšší soud se problematikou výkladu smlouvy zakládající obchodní závazkový vztah (resp. výkladem projevu vůle) ve své rozhodovací praxi již zabýval, například v rozsudku ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, či v rozsudku ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007. V uvedených rozhodnutích vycházel Nejvyšší soud z toho, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Na základě toho pak podle těchto citovaných rozhodnutí zastává Nejvyšší soud názor, že v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícím z právního úkonu, o jehož obsahu jsou pochybnosti, které je třeba odstranit jeho výkladem, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, zda výklad provedly (tj. zda použily výkladová pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák. a v obchodních vztazích podle §266 obch. zák.) a zda zkoumaly vůli jednajících osob, je jejich právní posouzení věci neúplné, tudíž i nesprávné.
V řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce odpovídá za škodu způsobenou vadně provedeným dílem stejnou měrou jako žalovaný (zhotovitel vadného díla). Odvolací soud tento závěr odůvodnil s odkazem na to, že podle smlouvy o dílo měl zadavatel veřejné zakázky (tj. objednatel – žalobce) odsouhlasit návrh zadávacích podmínek vypracovaných zhotovitelem (žalovaným).
Je třeba uvést, že ve smlouvě o dílo bylo ujednání o odsouhlasení návrhu zadávacích podmínek zadavatelem obsaženo v rámci ujednání o rozsahu předmětu plnění zhotovitele. Nejednalo se o samostatné ujednání o povinnosti objednatele odsouhlasit dílo, příp. o povinnosti objednatele kontrolovat soulad díla se zákonem, ani ve smlouvě nebyly sjednány následky případného porušení takové povinnosti. Ze spisu vyplývá, že ujednání (druhý odstavec článku II předmětné smlouvy o dílo), na jehož základě dospěl odvolací soud k závěru o spoluzavinění žalobce, mělo následující znění: „Rozsah předmětu plnění (výkonu technické pomoci) je stanoven takto: (…) vypracování návrhu zadávacích podmínek, zpracování kvalifikačních a hodnotících kritérií a jejich odsouhlasení zadavatelem.“
Odvolací soud z pouhého konstatování, že návrh zadávacích podmínek odsouhlasí zadavatel, dovodil povinnost objednatele kontrolovat soulad díla se zákonem, aniž by se zabýval výkladem tohoto ujednání a tím, k čemu vedla vůle stran předmětné smlouvy o dílo. Z uvedeného důvodu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, tudíž nesprávné (viz výše citovaný rozsudek ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, či rozsudek ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Z citovaného ustanovení smlouvy o odsouhlasení návrhu zadávacích podmínek totiž není bez dalšího zřejmé, že objednatel měl povinnost zkontrolovat soulad díla se zákonem a v případě, že neodhalí nesrovnalost, ponese stejnou míru odpovědnosti za škodu jako zhotovitel díla. Soudy se v dalším řízení zaměří na výklad projevu vůle stran smlouvy, zejména na to, za jakým účelem strany do ujednání o rozsahu plnění zhotovitele vložily část o odsouhlasení návrhu zadavatelem – zda mělo takové ujednání založit povinnost zadavatele zkontrolovat soulad návrhu se zákonem, když se k povinnosti provést dílo v souladu se zákonem zavázal výslovně zhotovitel.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud i soud prvního stupně se dostatečně nezabývaly výkladem relevantních smluvních ujednání a nezkoumaly, k čemu vedla vůle stran při jejich sjednání (co je obsahem ujednání o odsouhlasení podmínek zadavatelem), proto je jejich právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné, a odchýlily se jím od výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce výkladu projevu vůle.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl dovolatelem napaden, a také rozsudek soudu prvního stupně podle §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, pozbylo významu zabývat se tvrzenou vadou řízení, která podle dovolatele spočívala v nedostatku poučení účastníků v odvolacím řízení o možném odlišném právním posouzení věci. V dalším řízení soudy neopomenou účastníky poučit podle §118a o. s. ř., příp. v odvolacím řízení podle §213b o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu