ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1710.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1710/2018-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FV Elektrárna Bražec, s. r. o., se sídlem v Praze - Klánovicích, Mechovka 612, IČO 25927264, zastoupené JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mrázova 845/9, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 2 610 306 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 121/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 4 Cmo 53/2017-521, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 087 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. října 2016, č. j. 61 Cm 121/201-437, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se v pořadí již o druhé rozhodnutí v této věci, neboť první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2015, č. j. 61 Cm 121/2011-337, byl k odvolání žalobkyně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 4 Cmo 194/2015-380, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně žalobu zamítl, jak uvedeno výše.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 4 Cmo 53/2017-521, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz níže).
Ve vyjádření k dovolání žalovaná rozsáhle polemizovala s argumentací dovolatelky ohledně přípustnosti dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. aby dovolání jako nedůvodné zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První otázka, u níž dovolatelka namítala odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, se týkala toho, zda je soud oprávněn opřít svůj právní závěr o hypotetickou úvahu. Na řešení této otázky ovšem napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud svůj právní závěr nepostavil na hypotetické úvaze, nýbrž hypotetickou úvahu uvedl pouze jako podpůrný argument, což je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé. První otázka dovolatelky proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže přípustnost dovolání založit právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Zbývající tři otázky dovolatelky se vztahovaly k výkladu předmětného ujednání článku IV odst. 4 smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené mezi stranami sporu dne 8. června 2010. Dovolatelka prostřednictvím těchto otázek zpochybňovala závěr soudů obou stupňů o tom, že osmiměsíční sjednaná lhůta ke splnění povinností žalované uvedených v článku IV odst. 1 smlouvy o budoucí smlouvě počala běžet až od okamžiku uzavření této smlouvy, nikoli od okamžiku, kdy žalobkyně uhradila svůj podíl na nákladech, přičemž tento okamžik předcházel uzavření smlouvy o budoucí smlouvě. Otázky dovolatelky směřující k výkladu smlouvy a k posouzení okamžiku, kdy počala běžet osmiměsíční lhůta ke splnění povinností žalované, nejsou pro řešení sporu významné, neboť jejich odlišné právní posouzení (odlišný výklad předmětného smluvního ujednání) by vedl ke stejnému výsledku sporu, tj. k závěru o tom, že žalovaná neporušila svoji povinnost, když výrobnu elektrické energie žalobkyně nepřipojila do konce roku 2010. Žalobkyně totiž žalobou požadovala náhradu škody spočívající v rozdílu mezi výkupní cenou, kterou by její výrobna elektrické energie získala v roce 2011, pokud by byla připojena v roce 2010, a výkupní cenou, kterou žalobkyně skutečně obdržela. Podle žalobkyně porušila žalovaná sjednanou povinnost připojit výrobnu elektrické energie žalobkyně do konce roku 2010.
I kdyby soudy dospěly k opačnému právnímu závěru ohledně počátku běhu osmiměsíční lhůty, tj. k tomu, že tato lhůta počala běžet již před uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě, na čemž trvá žalobkyně, nevedl by tento závěr k vyslovení právního závěru o porušení povinnosti žalované připojit výrobnu žalobkyně do konce roku 2010. V případě výkladu zastávaného dovolatelkou, jak správně uvedl soud prvního stupně, by osmiměsíční lhůta počala běžet po zaplacení části nákladů ze strany žalobkyně (tj. 22. března 2010), a výzva žalobkyně ze dne 22. listopadu 2010 ke splnění povinností žalované by tak byla řádná, pak dle sjednaného postupu v článku V předmětné smlouvy o budoucí smlouvě a podle §5 vyhlášky č. 81/2010, kterou se mění vyhláška č. 51/2006 Sb. , o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, by žalovaná byla povinna připojit elektrárnu žalobkyně v lednu roku 2011, nikoli do konce roku 2010.
Dovolatelkou napadené právní posouzení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně, s jehož právními závěry se odvolací soud zcela ztotožnil) spočívající ve výkladu projevu vůle stran v ujednání článku IV odst. 4 předmětné smlouvy o budoucí smlouvě, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Zbývající námitky, které dovolatelka formulovala jako otázky procesního práva, představovaly námitky vad řízení, neboť dovolatelka v nich namítala překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud podotýká, že v podle §242 odst. 3 o. s. ř. je oprávněn zabývat se vadami řízení pouze v případě, že je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že žádná z dovolatelkou formulovaných otázek nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, nezabýval se Nejvyšší soud ani tvrzenými vadami řízení.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu