ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1877.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1877/2018-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Credit – plus s.r.o. , se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Evropská 1723/61, PSČ 160 00, IČO 47284463, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o zaplacení částky 314 517 Kč s příslušenstvím a částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 40/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2017, č. j. 3 Cmo 264/2016-353, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2016, č. j. 14 Cm 40/2009-317, zamítl žalobu o zaplacení částek 2 380 000 Kč a 314 517 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2017, č. j. 3 Cmo 264/2016-353, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu zamítnutí nároku na zaplacení částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím a zrušil jej v rozsahu nároku na zaplacení částky 314 517 Kč s příslušenstvím a ve výroku pod bodem II a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která jej navrhla zamítnout, případně odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem dle jeho názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
V rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že „argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).“
Žalobkyně v dovolání namítala, že se soud prvního stupně a posléze i odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 848/2013, resp. že nerespektovaly pokyny Nejvyššího soudu v něm obsažené. Dovolatelka nesprávně interpretovala závěry obsažené ve výše citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, když měla za to, že Nejvyšší soud omezil předmět řízení na přezkum, zdali bylo odstoupení učiněné žalovaným platným či neplatným právním úkonem a v důsledku toho uložil soudům nižších stupňů znovu a důkladněji posoudit skutková zjištění ohledně otázky platnosti odstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud však v citovaném rozhodnutí pouze vyložil, za jakých podmínek by bylo třeba právní úkon odstoupení od smlouvy ze strany žalované hodnotit jako platný a za jakých podmínek jako neplatný. V návaznosti na tento výklad Nejvyšší soud uzavřel, že v obou případech (tj. ať už by se jednalo o platný či neplatný právní úkon odstoupení od smlouvy) by však nebyla naplněna podmínka článku III bodu 4 dodatku č. 7 mezi účastníky uzavřené smlouvy.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok na odměnu ve výši 2 mil. Kč bez DPH (celkem 2 380 000 Kč) nemůže být důvodný, neboť k ukončení smlouvy nedošlo podle čl. III bodu 4 dodatku č. 7 výpovědí, rozhodl v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 848/2013.
K uvedenému lze nicméně podotknout, že zabýval-li se odvolací soud otázkou, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy ze strany žalované či nikoli, jednalo se ve vztahu k předmětu řízení o zcela nadbytečné právní úvahy, neboť v řízení bylo postaveno na jisto, že žalovaný nárok na výplatu odměny ve výši 2 380 000 Kč by byl důvodný pouze v případě, došlo-li by k ukončení smlouvy podle čl. III bodu 4 dodatku č. 7, tj. výpovědí. To ovšem nemění nic na závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Namítala-li dále dovolatelka, že soud prvního stupně neprovedl některé z navržených důkazů a že odvolací soud založil své rozhodnutí na nepravdivých skutkových východiscích, směřovala své námitky do způsobu hodnocení důkazů, resp. zjištění skutkového stavu.
V této souvislosti je třeba připomenout, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, rozhodne i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení soud v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu