ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2092.2018.2
sp. zn. 23 Cdo 2092/2018-1566
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně UIP LTD. se sídlem v Dover, 3500 South Dupont Highway, stát Delaware, Spojené státy americké, zastoupené Dr. Michaelou Day, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, o zaplacení částky 992 829 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 182/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2018, č. j. 29 Co 454,455/2017-1498, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 2. října 2017, č. j. 20 C 182/2010-1436, zamítl návrh žalované, kterým požadovala, aby soud uložil žalobkyni povinnost složit na účet soudu jistotu ve výši 7 082 790 Kč na náklady odvolacího řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně se domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. května 2017, č. j. 20 C 182/2010-1312, byla žaloba zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně odvolání. Podáním ze dne 13. července 2017 žalovaná navrhla, aby byla žalobkyni uložena povinnost složit jistotu na náklady odvolacího řízení, jelikož odvolací řízení je podle žalované nutno chápat jako samostatné řízení. Soud prvního stupně danou otázku posuzoval podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále též „ZMPS“, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014. Soud prvního stupně na řešenou věc aplikoval §11 ZMPS a uzavřel, že žalobkyni nelze uložit povinnost složit jistotu na náklady řízení, neboť podle §11 odst. 2 písm. a) ZMPS nelze návrhu vyhovět, pokud byl podán poté, kdy žalovaný již ve věci jednal nebo vykonal procesní úkon. Soud prvního stupně vyložil, že překážkou pro vyhovění takovému návrhu je jeho podání po prvním jednání či úkonu ve věci, tj. v celém sporu mezi účastníky s uvedeným skutkovým základem, přičemž celý spor zahrnuje i řízení o opravných prostředcích. Soud prvního stupně také zdůraznil, že žalovaná si byla od počátku zcela vědoma, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou, čemuž odpovídaly i její úkony v řízení (např. první návrh žalované na uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. února 2018, č. j. 29 Co 454,455/2017-1498, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o návrhu žalované (v podání ze dne 13. července 2017), aby žalobkyni byla uložena povinnost složit jistotu na náklady odvolacího řízení, zastavil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, že aplikace §11 ZMPS přichází v úvahu pouze v řízení před soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu by opačný výklad zastávaný žalovanou přinesl neřešitelné komplikace, které zákonodárce zjevně nemohl zamýšlet. Konkrétně odvolací soud poukázal na to, že o nákladech řízení v jednotlivých fázích není rozhodováno zcela samostatně, jak předpokládala žalovaná, a uvedl situaci, kdy úspěch účastníka v konkrétním odvolacím řízení nemusí znamenat, že mu nakonec bude přiznána náhrada nákladů tohoto odvolacího řízení (např. v případě, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně). Odvolací soud dále uzavřel, že o návrhu žalované na složení jistoty ze dne 13. července 2017 přísluší rozhodnout soudu prvního stupně a že jde o návrh obsahově totožný s návrhem, který byl již v řízení učiněn dne 15. listopadu 2010, o němž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 29 Co 452/2011-184, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobkyni se povinnost složit jistotu na náklady řízení neukládá pro opožděnost návrhu. Z tohoto důvodu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o druhém obsahově totožném návrhu žalované zrušil a řízení o tomto návrhu zastavil z důvodu nedostatku podmínek řízení (§159a odst. 4 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení právní otázky, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatelka nejprve uvedla, že poučení odvolacího soudu o tom, že proti uvedenému rozhodnutí není dovolání přípustné, není správné a uvedla důvody, proč přichází v úvahu přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaveno. Dovolatelka v tomto směru poukázala na znění §237 o. s. ř. a na důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb. Právní otázka, na které spočívá napadené rozhodnutí, se týká toho, zda je možné §11 ZMPS aplikovat i na zahájení odvolacího řízení a zda v případě, že je návrh podle §11 ZMPS učiněný v řízení před soudem prvního stupně zamítnut, je možné podat nový návrh na složení jistoty při zahájení odvolacího řízení.
Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu především proto, že byl založen na pouhém jazykovém výkladu §11 odst. 2 písm. a) ZMPS, aniž by odvolací soud přihlédl ke smyslu a účelu uvedeného ustanovení a k jeho systematickému zařazení v rámci dané právní úpravy. Podle názoru dovolatelky by se §11 odst. 2 písm. a) ZMPS měl vykládat v kontextu celé právní úpravy nákladů řízení, která je obsažena v občanském soudním řádu a je založena na tom, že soudy rozhodují o nákladech řízení ohledně každého stupně soudního řízení samostatně. Podle dovolatelky tak podáním odvolání žalobkyně bylo zahájeno nové a z hlediska nákladů řízení samostatné odvolací řízení. Dovolatelka v tomto ohledu poukázala na §211 o. s. ř., podle něhož pro řízení u odvolacího soudu přiměřeně platí ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, a s odkazem na toto ustanovení dovodila přiměřené použití §11 ZMPS na řízení před odvolacím soudem. Dovolatelka pro účely odvolacího řízení vyložila znění §11 odst. 2 písm. a) ZMPS tak, že návrh na složení jistoty musí být podán při prvním úkonu učiněném žalovaným v odvolacím řízení. Možnost užití §11 ZMPS i v odvolacím řízení dále potvrzuje i to, že citované ustanovení by mělo zabezpečit úhradu nákladů řízení žalovaného nejen před soudem prvního stupně, ale také před soudem odvolacím. Uložení povinnosti složit jistotu vždy pro řízení v konkrétním stupni pak dle dovolatelky zaručí, že žalobce nebude muset již v řízení před soudem prvního stupně složit jistotu pro celé řízení, když k odvolacímu řízení nemusí ani dojít. Dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, podle kterého lze ustanovení o jistotě na náklady řízení přiměřeně použít i ve vztahu k jiným úkonům žalobce v průběhu řízení, nikoli jen v době podání žaloby, a to v případě, že osoba se sídlem v cizině má vstoupit do řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce podle §107a o. s. ř. Na základě uvedeného dovolatelka uzavřela, že vzhledem k tomu, že její návrh na uložení povinnosti složit jistotu na náklady odvolacího řízení ze dne 13. července 2017 byl prvním úkonem žalované v odvolacím řízení, byl učiněn v souladu s §11 odst. 2 písm. a) ZMPS.
Dovolatelka dále polemizovala s argumentací odvolacího soudu o tom, že by její výklad způsobil neřešitelné komplikace, a poukázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se ke smyslu a účelu právní úpravy jistoty na náklady řízení. Dovolatelka také namítala, že se nejedná o věc, která by byla pravomocně rozhodnutá, neboť podle jejího názoru lze v odvolacím řízení podat nový návrh na uložení povinnosti složit jistotu na náklady odvolacího řízení, rozhodnutí o jejím návrhu na složení jistoty na náklady řízení před soudem prvního stupně proto nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobkyni se ukládá povinnost složit jistotu ve výši 7 082 790 Kč na náklady odvolacího řízení zahájeného odvoláním žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. května 2017, č. j. 20 C 182/2010-1312, in eventum aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II zrušeno, stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §11 odst. 1 ZMPS cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
Podle §11 odst. 2 písm. a) ZMPS složení jistoty nelze uložit, jestliže návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010 , či v literatuře HORÁK, P., BŘICHÁČEK, T. In: BŘÍZA, P., BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 85).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že §11 odst. 2 písm. a) ZMPS je třeba vykládat nejen z hlediska jazykového, ale také z hlediska teleologického. Účelem a smyslem citovaného ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 15. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1407/2017, v němž uvedl, že účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby případný návrh na složení jistoty na náhradu nákladů řízení byl podán v počáteční fázi řízení, nikoli až v jeho průběhu. Stejný závěr je zastáván rovněž v komentářové literatuře: „Žalovaný může podat návrh na složení jistoty pouze do určitého stadia řízení. Později nelze návrh podat. Žalovaný tak musí navrhnout uložení jistoty obvykle předtím, než vykoná první procesní úkon, tj. než se pustí do projednávání věci samé. Jestliže by se žalovaný až později dozvěděl, že žalobce není státním občanem ČR nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství ČR nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v ČR, pak musí podat návrh na složení jistoty předtím, než vykoná další procesní úkon.“ Viz více Pauknerová, M., Rozehnalová, N., Zavadilová, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013.
Ze znění citovaného ustanovení zákona i z výše uvedených závěrů judikatury i literatury vyplývá, že je nezbytné, aby žalovaný návrh podle §11 ZMPS podal hned při svém prvním procesním úkonu poté, co se dozví, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice. Pouze od povědomí žalovaného o tom, že je žalobce zahraniční osobou, se může odvíjet případná aplikace §11 ZMPS v pozdější fázi řízení, než při prvním procesním úkonu žalovaného. Tak tomu bylo i v případě řešeném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, na který poukazovala dovolatelka s tím, že aplikace §11 ZMPS přichází v úvahu i v pozdější fázi řízení. V uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu byla řešena situace vstupu osoby se sídlem v cizině do řízení jako procesního nástupce žalobce, je tedy zřejmé, že v takovém případě nebylo možné podat návrh na složení jistoty při prvním procesním úkonu žalovaného. V řešené věci ovšem žalovaná od samotného počátku řízení věděla, že žalobkyně je zahraniční právnickou osobou, proto nepřichází v úvahu aplikace §11 ZMPS v pozdější fázi řízení, než při prvním procesním úkonu žalované.
Dovolatelčina argumentace postavená na tom, že §11 ZMPS lze aplikovat i v odvolacím řízení, by v důsledku vedla k tomu, že žalovaný by mohl opakovaně podávat návrhy na složení jistoty podle §11 ZMPS pro každou fázi řízení zvlášť. Takový výklad ovšem nerespektuje ani jazykové vyjádření §11 odst. 2 písm. a) ZMPS, ani jeho smysl a účel (viz výše). Vzhledem k tomu, že návrh na složení jistoty podle §11 ZMPS má být učiněn při prvním procesním úkonu žalovaného, je rozhodováno o případné povinnosti složit jistotu na náklady řízení pro celé řízení, a jestliže takovému návrhu vznesenému v řízení před soudem prvního stupně nebylo vyhověno, nelze dovodit právo žalovaného podávat návrh na složení jistoty opětovně v odvolacím řízení. Dovolací soud poukazuje na to, že ze spisu vyplývá, že žalobkyně podala návrh na uložení povinnosti složit jistotu již v řízení před soudem prvního stupně (podáním ze dne 15. listopadu 2010), kterému ovšem nebylo vyhověno z důvodu opožděnosti návrhu. Je na místě uzavřít, že účel institutu jistoty na náklady řízení (zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu) je naplněn již tím, že o návrhu na složení jistoty je rozhodnuto v řízení před soudem prvního stupně, kdy soud prvního stupně posuzuje, zda jsou splněny podmínky upravené v §11 ZMPS a zda je na místě žalobci uložit povinnost složit jistotu na náklady celého řízení. Dovodit možnost žalovaného opakovaně podat návrh na složení jistoty v odvolacím řízení, když jeho návrhu na složení jistoty v řízení před soudem prvního stupně nebylo vyhověno, by neodpovídalo ani jazykovému a teleologickému výkladu §11 odst. 2 písm. a) ZMPS, ani smyslu a účelu samotné právní úpravy jistoty na náklady řízení.
K dovolatelčině argumentaci, že odvolací řízení je třeba považovat za samostatné řízení, dovolací soud podotýká, že řízení tvoří až do pravomocného skončení jeden celek (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006). Ačkoli uvedená rozhodnutí řešila skutkově i věcně odlišné případy, jsou postaveny na obecném východisku, že řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem tvoří jeden celek, a lze je proto mutatis mutandis aplikovat rovněž na řešenou věc.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť právní závěr odvolacího soudu respektuje smysl a účel, jak samotného institutu jistoty na náklady řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014), tak i účel konkrétního ustanovení §11 odst. 2 písm. a) ZMPS o limitech možnosti podat návrh na složení jistoty na náklady řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1407/2017).
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu