ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2231.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2231/2018-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně: PHARMOS, a.s. , se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Těšínská 1349/296, PSČ 716 00, IČO 19010290, proti žalované: I. L. , bytem a sídlem v Praze 4, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, PSČ 251 65, o zaplacení částky 3 086 368 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 149/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 6 Cmo 100/2017 – 496, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2017, č. j. 6 Cm 149/2010-480, odmítl žalobu žalované na obnovu řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. ledna 2018, č. j. 6 Cmo 100/2017-496, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jakož i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a rovněž i jiných soudů posuzující otázky související (obdobné), kdy tyto související otázky nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, nebo jím byly rozhodovány rozdílně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadená usnesení obou soudů tak, že povolí obnovu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud již opakovaně, např. ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, musí být z dovolání patrno, jakou otázku hmotného či procesního práva, na níž odvolací soud postavil své rozhodnutí, pokládá dovolatel za Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku se jedná a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatelka v úvodu svého dovolání vyložila, že má za to, že tři ze čtyř v §237 o. s. ř. vymezených hledisek přípustnosti dovolání jsou naplněny, aniž by některé z nich dále v textu dovolání rozvedla a doplnila o výše uvedené náležitosti. Ve světle výše vyložených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu proto nelze než uzavřít, že dovolatelka nedostála požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť pouhá citace části ustanovení §237 o. s. ř. nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání žalované se nepodává vymezení žádné právní otázky, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí a kterou dovolatelka považuje za nesprávně právně posouzenou, za současného vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Všechny žalovanou v dovolání uvedené námitky se týkaly „pouze“ vad řízení. Dovolatelka odvolacímu i prvostupňovému soudu vytýkala, že žalobu na obnovu řízení projednal bez nařízení jednání, že výzva k odstranění vad podání neobsahovala potřebná poučení a její formulace nebyla přizpůsobena skutečnosti, že žalovaná je osobou bez právního vzdělání, že odvolací soud nesprávně hmotněprávně a procesněprávně posoudil podání manžela žalované a že jí i jejímu manželovi soud bránil v přístupu k materiálům obsaženým ve spise. K procesním vadám je však Nejvyšší soud oprávněn přihlížet za určitých podmínek pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka uvedla, že „soudy přehlédly její tvrzení o tom, že konec subjektivní lhůty je roven konci objektivní“, nevymezila tímto konstatováním žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo vymezení důvodu dovolání je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3, věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat. Protože žalobkyně nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání pro jeho vady odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu