ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.226.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 226/2018-812
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně BERTHIER & CIE LIMITED , se sídlem v Limassolu, Kypr, M. KYPRIANOU HOUSE, Floor 3&4, Gladstone 116, reg. č. HE 167024, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalované PARKHOTEL Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 2660/141, PSČ 130 00, IČO 27385698, o zaplacení částky 4 380 570,94 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení částky 17 853,69 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 96/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, č. j. 4 Cmo 170/2016-787, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(podle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 35 Cm 96/2012-621, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 380 570,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené v tomto výroku (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 17 853,69 EUR s úrokem z prodlení ve výši vymezené v tomto výroku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 4 Cmo 170/2016-787, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při řešení kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně předně namítla, že soudy neprovedly žalobkyní navržený výslech bývalých jednatelů žalované S. a Š., a to s odůvodněním, že k jejich výslechu nedala žalovaná souhlas. Podle žalobkyně soudy nevzaly v úvahu, že se jedná o bývalé (nikoli současné) členy statutárního orgánu žalované, na jejichž výslech se podle §126a o. s. ř. použije pouze ustanovení §131 odst. 2 a 3 o. s. ř., nikoli však ustanovení
§131 odst. 1 o. s. ř., které vyžaduje souhlas účastníka řízení. Podle žalobkyně se jedná o otázku, která zatím nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně však přehlíží, že na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Soud prvního stupně (na jehož závěry odvolací soud odkázal) totiž odmítl tyto důkazní návrhy také z dalšího důvodu, a to proto, že je nepovažoval za způsobilé k prokázání rozhodných skutečností (podle soudu „měli být vyslechnuti k prokázání provádění vyúčtovaných technických služeb žalobkyní, ke kterým žalobkyně přes procesní poučení neuvedla konkrétní tvrzení“, a dále proto, že k prokázání těchto činnosti „měly podle smlouvy sloužit protokoly o provedených pracích, příp. měsíční výkazy nebo objednávky prací a předávací protokoly potvrzené zástupcem žalované“).
Se žalobkyní nelze souhlasit ani v tom, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, a usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015) nepostupovaly podle §129 odst. 2 o. s. ř. a nevyzvaly žalobkyni ke splnění ediční povinnosti ve vztahu k listinám „dohoda o ukončení smlouvy č. 10157“ a „dohoda o započtení ze dne 9. 6. 2010 uzavřená mezi žalobkyní a společností COFINAS LTD.“, které žalobkyně navrhla k důkazu v podání ze dne 9. 6. 2014. Podle žalobkyně měl soud prvního stupně žalobkyni, která se neúčastnila jednání dne 26. 2. 2015 a dne 21. 5. 2015, k předložení těchto listin písemně vyzvat – takový závěr však z judikatury citované žalobkyní rozhodně neplyne. Nejvyšší soud v označených rozhodnutích dospěl pouze k závěru, že ediční povinností podle §129 odst. 2 o. s. ř. lze zatížit kromě třetích osob také účastníka řízení, neplyne z nich však závěr o povinnosti soudu písemně vyzývat účastníka řízení, který se nedostaví k jednání, aby předložil listiny potřebné k prokázání jeho vlastních tvrzení.
Žalobkyně dále uplatňuje námitky (které formuluje jako otázky procesního práva), prostřednictvím nichž vytýká, že v řízení došlo k nepřípustnému opomenutí žalobkyní navržených důkazů, když soud prvního stupně navržené důkazy neprovedl a odvolací soud se s jejími důkazními návrhy řádně nevypořádal, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tyto námitky však nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o uvedených procesních pochybeních nezahrnují totiž žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Dovolací soud opakovaně podotýká, že s účinností od 1. 1. 2013 nejsou vady řízení samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení obecně dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné, procesní vady samotné však přípustnost dovolání mohou založit toliko v případě, jde-li v nich o řešení otázky procesního práva naplňující jeden z předpokladů předvídaných ustanovením §237 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Důvodná není konečně ani dovolací námitka, že se soudy nevypořádaly s námitkou započtení uplatněnou žalobkyní proti vzájemnému návrhu žalované v podání ze dne
15. 12. 2013 (žalobkyně přehlíží, že k dotazu soudu prvního stupně při jednání dne
18. 2. 2014 zástupce žalobkyně upřesnil, že se námitka započtení vztahuje k dohodě o započtení ze dne 9. 6. 2010, tuto námitku započtení pak soudy projednaly a rozhodly o ní), námitka, že soudy nesprávně vyřešily otázku zastoupení žalobkyně v projednávané věci (u níž žalobkyně nevymezila žádnou praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.), či námitky týkající se nesprávného posouzení žalobkyní předestřených otázek hmotného práva, když na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nespočívá (tyto otázky řešil pouze soud prvního stupně, odvolací soud však založil odůvodnění svého rozhodnutí pouze na neunesení důkazního břemena žalobkyní ohledně skutečností rozhodných pro posouzení věci).
Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu