ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1145.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1145/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalovanému Ing. T. R. , zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, PSČ 120 00, o zaplacení částky 6 923 980 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 164/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 1 Cmo 70/2014-561, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále například usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované R 4/2014).
Otázku hmotného práva, zda pro souhlas věřitele s převzetím dluhu, k němuž se dlužník zavázal v písemné smlouvě podle ustanovení §531 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen „obč. zák.“), je nutná rovněž písemná forma podle ustanovení §40 odst. 2 obč. zák., kterou má dovolatelka za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, Nejvyšší soud oproti jejímu mínění ve své rozhodovací praxi řešil a odvolací soud se při řešení této otázky od judikatorní praxe Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. např. rozsudek ze dne 20. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009, a usnesení z 10. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 947/2013). Dovolatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání tak naplněn není.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu tím, že se nevypořádal s námitkami žalobce obsaženými v jeho odvolání. Žádnou otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (jíž se v napadeném rozhodnutí zabýval), tu dovolatelka nepředkládá. Námitka procesní vady, nezahrnující otázku výkladu normy procesního práva řešenou odvolacím soudem, předpokladům přípustnosti dovolání taxativně stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídá; takové námitky ostatně nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Takové námitky tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Dovolatelka ostatně nikterak neoznačila příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolatelka ve své argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, opomíjí judikatorní závěry Ústavního soudu, které se promítly též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle nichž povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a unesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 494/2014).
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje ani argument, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva, které mají vyplývat z obsahového vymezení důvodu dovolání pod bodem III odst. 1.1 až 1.5 dovolání, neboť ani v tomto ohledu dovolatelka neoznačila příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru, že smlouvou ze dne 21. března 1996, kterou posoudil jako smlouvu o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení §531 obč. zák., převzala se souhlasem právního předchůdce dovolatelky předmětný závazek společnost Pérovna Hostivař spol. s r. o., žalovaný tudíž není nositelem pasivní věcné legitimace. Ve vztahu k řešení této otázky, které samo o sobě opodstatňuje posouzení žaloby jako nedůvodné, se dovolatelce, jak shora uvedeno, předpoklady přípustnosti dovolání naplnit nezdařilo. Pak ale nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání zbývající část dovolací argumentace uvedená pod bodem III odst. 2, jejímž prostřednictvím dovolatelka prosazuje názor, že odvolací soud posoudil platnost ujednání o splátkovém prodeji, obsaženého v dohodě o vydání a převodu majetku ze dne 1. prosince 1994, v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 4249/2008, a ze dne 19. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1040/2006. Byl-li postačujícím důvodem k zamítnutí žaloby závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného a tento závěr dovolacímu přezkumu otevřen není (protože stran něho není dovolání přípustné), pak na řešení otázky platnosti ujednání o splátkovém prodeji napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (srov. §237 o. s. ř.). I kdyby totiž byl výsledkem dovolacího přezkumu závěr, že posouzení ujednání o splátkovém prodeji jako neurčitého je nesprávné, na výsledku sporu by to ničeho nezměnilo (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
V části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a ani v tomto bodě tudíž nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu