ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2385.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2385/2017-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Poděbradka, a.s., se sídlem v Poděbradech, Nymburská 239/VII, okres Nymburk, PSČ 29001, IČO 47550562, proti žalované Kofola ČeskoSlovensko a.s. se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2278/31a, Poruba, PSČ 708 00, IČO 24261980, o zaplacení částky 33 896 744 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 184/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 3 Cmo 250/2016-44, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. října 2016, č. j. 56 Cm 184/2016-29, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 299/2015.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předpokladům nutným pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2, článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle obsahu spisu se spor vede o náhradu škody vzniklou předběžným opatřením, které se žalobkyně domáhá podle §77a o. s. ř. Předběžné opatření vydal soud prvního stupně (a posléze návrh na jeho vydání zamítl soud odvolací) v řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 49 Cm 299/2015. Předběžným opatřením bylo uloženo žalobkyni, aby se zdržela téhož jednání, které je předmětem řízení o věci samé, v němž žalovaná uplatňuje zdržovací nárok z titulu nekalé soutěže. Odvolací soud v usnesení uvedeném záhlaví tohoto rozhodnutí konstatoval, že o požadované náhradě škody způsobené předběžným opatřením může být rozhodnuto teprve tehdy, ukáže-li se (v řízení o věci samé), zda jednání žalobkyně, jehož se měla podle předběžného opatření zdržet, bylo či nebylo protiprávní. Otázka pro rozhodnutí o náhradě škody podstatná, tj. zda jednání žalobkyně skutečně bylo nekalým soutěžním jednáním, bude tedy řešena v souběžně probíhajícím sporu, do jeho skončení je proto namístě řízení v této věci přerušit.
Rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s žalobkyní citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 26 Cdo 4603/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný pod č. C 9541 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále též s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 4. listopadu 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/2015), že smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu.
Dospěl-li odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že pro rozhodnutí o náhradě škody vzniklé předběžným opatřením bude nutné vyřešit otázku, zda se žalobkyně dopustila nekalé soutěže, zjistil-li zároveň, že tatáž otázka je řešena ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 49 Cm 299/2015, a jsou-li obě řízení, jak žalobkyně sama tvrdí, v totožné procesní fázi (ke dni, kdy odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, ještě se v žádném z nich nevedlo dokazování směřující k vyřešení této otázky), pak rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a od judikatury shora citované, akcentující v této souvislosti zásadu hospodárnosti řízení, se neodchýlil. Tutéž otázka, kterou by soud v tomto řízení řešil jako předběžnou, vyřeší totiž v obdobném čase a s obdobnými náklady v jiném řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu není z téhož důvodu v rozporu ani s žalobkyní zmiňovaným usnesením ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ale ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 53/2013 (žalobkyně omylem uvedla sp. zn. 29 Cdo 53/2013), jímž dovolatelka argumentuje ve prospěch svého názoru, že řízení nemělo být kvůli otázce řešené v jiném řízení přerušeno, ale s tímto jiným řízením spojeno. V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud sice skutečně dal v konkrétní věci přednost spojení věcí podle §112 odst. 1 o. s. ř. před přerušením řízení, své rozhodnutí ovšem zobecnil pouze pro ty případy, u nichž „je zjevné“, že oba procesní instituty „je možné“ v daném řízení využít. K tomu lze nyní dodat, že možnost využít institut spojení věci je možné zásadně pouze v zájmu hospodárnosti průběhu obou řízení, která by měla být ke společnému projednání spojena. Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že ve shodě se soudem prvního stupně institut spojení věci nevyužil. V řízení, v němž má být vyřešeno pouze, zda se žalobkyně dopustila nekalé soutěže, by totiž mohly být nastat průtahy kvůli sporu o náhradu škody značného rozsahu, v němž je otázka nekalé soutěže pouze jednou z mnoha, kterou je třeba vyřešit. Není tedy „zjevné“, že by institut spojení věcí byl přínosný pro oba spory.
Dovolání tudíž není přípustné, dovolací soud je proto podle §243c odst. 1, věta první, o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu