ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2647.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2647/2018-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M - kanál, s.r.o. , se sídlem Olomoucká 797/80, Černovice, 618 00 Brno, IČO 29270740, zastoupené Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem Purkyňova 2740/45, 612 00 Brno, proti žalovanému Výzkumnému ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. , se sídlem Květnové náměstí 391, 252 43, Průhonice, IČO 00027073, zastoupenému JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem Štefánikova 131/61, 612 00 Brno, o zaplacení 529 752 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 158/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, 21, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Kučeráka, advokáta se sídlem Štefánikova 131/61, 612 00 Brno.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal dovolání žalobkyně včas podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 12. 2017, č. j. 21 Co 391/2017-305, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 21 Co 391/2017-321, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 C 158/2014-261, a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vždy se však musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Poukázala-li žalobkyně v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), nevyložila, v čem se měl odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit, když pouze namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně mechanicky převzaly některé právní a skutkové závěry z vnitřně zcela rozporuplného znaleckého posudku. Dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry obou soudů učiněné z provedeného důkazu znaleckým posudkem. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že h odnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, d ovolatelka přitom zcela pomíjí, že odvolací soud založil své rozhodnutí o potvrzení zamítnutí žaloby o doplacení ceny za provedené dílo ve výši 529 752 Kč na závěru, že soud prvního stupně se v podstatě nadbytečně zabýval otázkou obvyklé ceny za provedené dílo zjišťované znaleckým zkoumáním, neboť v dané věci byla prokázána dohoda účastníků o maximální ceně díla ve výši 250 000 Kč, s maximální hranicí 300 000 Kč, a ta byla již žalobkyni žalovaným zaplacena. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že další argumentací ohledně hodnocení důkazu, který měl prokázat obvyklou cenu provedeného díla v místě a čase, se nezabýval. Pouze poznamenal, že podpůrně i ze znaleckého posudku vypracovaného na základě zadání soudem prvního stupně vyplývá, že sjednaná výše ceny díla odpovídá ceně obvyklé. K otázce řešené odvolacím soudem, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, tj. otázky nároku na doplacení ceny díla na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo spojené s posuzováním projevu vůle obou účastníků uzavřít smlouvu o dílo s maximální cenou 300 000 Kč, však dovolatelka žádnou právní otázku, která byla předmětem řešení dovolacím soudem, nevymezila.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka poukázala, které řeší otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci bylo založeno na zjištění o dohodě stran na ceně díla, za jehož provedení žalovaný již sjednanou cenu zaplatil. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení procesní otázky týkající se dokazovaní, resp. otázky náležitostí znaleckého posudku a jeho hodnocení. Dovolací soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Navíc je třeba konstatovat, že pokud žalobkyně směřuje své dovolací námitky proti postupu znalce a jeho závěrům, je namístě připomenout, že veškeré námitky proti tvrzeným pochybením znalce při zpracování znaleckého posudku jsou pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní, stejně jako námitky směřující k vadnému postupu odvolacího soudu při hodnocení takového důkazu a zjišťování skutkového stavu věci. Námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném zjištění skutkového stavu věci, a ani otázka, týkající se hodnocení důkazu v konkrétním sporu, není otázkou hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2222/2017 – veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ).
Namítá-li dovolatelka, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což spatřuje v tom, že soudem nebyl připuštěn a nebyl tedy ani proveden žalobkyní opakovaně navrhovaný důkaz jiným znaleckým posudkem, který vyvracel věrohodnost znaleckého posudku provedeného soudem, je namístě konstatovat, že námitky dovolatelky směřují ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení a tyto námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017-veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání tedy nemohou založit ani námitky dovolatelky k hodnocení důkazů provedených výpovědí svědků. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Vzhledem k tomu, že žalovaný podal k dovolání žalobkyně prostřednictvím svého advokáta vyjádření, přiznal Nejvyšší soud žalovanému náhradu nákladů řízení za podání vyjádření k dovolání. Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu