ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2795.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2795/2018-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně SOLARINVEST - GREEN ENERGY, s. r. o. , se sídlem v Praze 10 – Strašnice, Na hroudě 2149/19, identifikační číslo osoby 28923405, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7, proti žalované KOVO - BOHDALOVICE, s. r. o. , se sídlem ve Velkých Hamrech, Bohdalovice 69, identifikační číslo osoby 61538752, zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka 50, o zaplacení částky 590.390 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 112 C 32/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 2. 2018, č. j. 30 Co 210/2017-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 112 C 32/2015-180, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 590.390 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud vyjádřil např. také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání však žalovaná nedostála.
Žalovaná dovolacímu soudu nepředesílá žádnou konkrétní právní otázku hmotného či procesního práva, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolatelčiných argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit.
Nadto vymezuje-li dovolatelka přípustnost tak, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí.
Nelze rovněž přehlédnout, že podstatnou část dovolání žalované tvoří její vlastní náhled na skutkový stav věci. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
V další části dovolání pak dovolatelka uplatňuje námitky, které však nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemůže zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu