ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2936.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2936/2018-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně A. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, o zaplacení 6.589.980,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 61/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, č. j. 68 Co 294/2017-384, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42.301,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 2. 2017, č. j. 41 C 61/2012-317, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.589.980,16 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 6.589.980,16 Kč za dobu od 21. 3. 2010 do 20. 3. 2011 (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 880.121,60 Kč (výrok III.) a České republice ve výši 19.570 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 2. 2018, č. j. 68 Co 294/2017-384, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 726.318,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, ve výroku IV. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 16.570 Kč (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, zda může být subjektivní právo jedné smluvní strany v důsledku omylu druhé smluvní strany zneužito k dosažení cílů, které zcela evidentně překračují rámec smlouvy, a zda je poctivým, resp. právem aprobovaným jednáním takové jednání, které využívá evidentního omylu druhé smluvní strany i v situaci, kdy tato druhá smluvní strana není slabší stranou závazkového vztahu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud nedovodil rozpor jednání žalobkyně s dobrými mravy. Za výkon práva odporující dobrým mravům je dle dovolatelky v tomto případě jednoznačně třeba chápat soustavné a dlouhodobé zneužití omylu druhé smluvní strany. Dovolatelka namítá nepřiměřenost zisku přiznaného žalobkyni s tím, že takto neúměrný zisk musí být považován za zcela nespravedlivý a ekonomicky neodůvodnitelný a že takové chování žalobkyně představuje zjevné zneužití práva. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neposuzoval ujednání bodu 13.2.2. smluvního ujednání investičního životního pojištění, ze kterého plyne, že stanovení výše odbytného nelze vázat na jednotlivé transakce, ale až k nejbližšímu oceňovacímu dni po doručení žádosti o zánik pojištění s výplatou odbytného. Dovoláním je též napadán nesprávný postup odvolacího soudu, kdy dovolatelka uvádí, že odvolací soud nedostál své povinnosti řádného odůvodnění svého rozhodnutí a založil tím nepřezkoumatelnost jím vydaného rozhodnutí. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl jako zjevně nedůvodné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Právní poměr mezi účastníky se dle §3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Jde-li o první právní otázku, ve které dovolatelka namítá, že žalobkyně zneužila jejího omylu, tato právní otázka přípustnost dovolání nezakládá. Následky omylu v právním jednání upravuje §49a obč. zák. tak, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Skutečnost, že omyl může způsobit neplatnost právního jednání jen tehdy, vyvolal-li ho adresát právního úkonu či musel-li o něm vědět, akcentuje i ustálená judikatura dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V procesní souvislosti projednávané věci nebylo prokázáno, že žalobkyně omyl dovolatelky vyvolala, či o něm alespoň musela vědět, tedy že se jedná o relevantní omyl ve smyslu §49a obč. zák. Naopak ze zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud přejímá, plyne, že nebylo prokázáno, že se žalobkyně měla a mohla oprávněně domnívat, že prodejní ceny stanovené žalovanou nebyly stanoveny správně. Za této situace nemůže přípustnost dovolání založit právní otázka založená na posouzení využití omylu žalované, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou tvrzené nesprávné právní posouzení otázky, zda je jednání žalobkyně výkonem práva odporujícím dobrým mravům dle §3 odst. 1 obč. zák. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud k výkladu tohoto ustanovení uvádí, že patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Úsudek soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ. Jeho zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití §3 odst. 1 obč. zák. má být v každé jednotlivé věci podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž uváděný rozpor plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). Posuzování souladu výkonu subjektivních práv s dobrými mravy přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
V procesní souvislosti projednávané věci odvolací soud vzal do úvahy okolnosti tvrzené žalovanou a řádně odůvodnil, proč z pouhého – jakkoliv nezvyklého – zhodnocení investice žalobkyně nedovodil rozpor jejího jednání s dobrými mravy. Nelze tak dovolatelce přisvědčit v tom, že odvolací soud se odmítl zabývat možným posouzením jednání žalobkyně jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Obdobně nelze spatřovat pochybení soudů nižších stupňů v tom, že by neposuzovaly ujednání bodu 13.2.2. smluvních ujednání, kdy již soud prvního stupně k tomuto uvádí, že toto ujednání nemění ničeho na smluvním ujednání bodu 12. odst. 12.5.4, které jednoznačně vyjadřuje dohodu účastníků o tom, za jakou prodejní cenu se převody podílových jednotek uskuteční.
V části dovolání, ve které dovolatelka namítá, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, není dovolání přípustné, neboť je v ní uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu