ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2970.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2970/2018-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce T. P. , se sídlem v A., zastoupeného Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalovanému R. K. , se sídlem v Č. n. O., zastoupenému JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 274, o zaplacení 350.560 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 53 C 49/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2018, č. j. 47 Co 223/2017-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 53 C 49/2014-231, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 300.560 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 300.867,06 Kč (bod II. výroku); to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod III. výroku). Dále pak rozhodl, že se žalovanému vrací záloha na náklady dokazování ve výši 1.200 Kč (bod IV. výroku) a že se žalobci vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč (bod V. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení, jež je žalovaný povinen nahradit žalobci, činí 211.946 Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud zavázal k plnění někoho, kdo není kontrahentem smlouvy o dílo.
K dovolání žalovaného se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
Dovolatel těmto požadavkům nedostál, neboť žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, nezakládá těmito svými námitkami přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť žalovaný řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu