ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3317.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3317/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně KDP NADĚJE s. r. o. , se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1024, identifikační číslo osoby 25499360, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Poříčská 2082/41, proti žalované Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví , se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, identifikační číslo osoby 47114321, o 1.795.585,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 401/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 51 Co 2/2017-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. 29 C 401/2015-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.795.585,78 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 1.795.585,78 Kč s příslušenstvím, zamítá (první výrok), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem dosud řešena nebyla. Dovolatelka přitom uvádí tyto otázky:
1) „Zda má pojištěnec právo na bezplatné poskytnutí zdravotních služeb smluvním poskytovatelem zdravotní pojišťovny bez ohledu na jeho trvalé bydliště či faktické místo pobytu a dále zda má poskytovatel právo na úhradu takto poskytnutých zdravotních služeb pojištěnci příslušnou zdravotní pojišťovnou, když má příslušnou registraci (oprávnění) k poskytování zdravotní péče, již vydal správní orgán (krajský úřad), který však žádné územní omezení nestanovil a jež je vydávána na základě splnění personálního, věcného a technického vybavení a dalších podmínek stanovených zákonem. Lze pak takto vydané oprávnění k poskytování zdravotní péče omezit dvoustrannou dohodou poskytovatele a zdravotní pojišťovny vůči třetím osobám (pacientům, pojištěncům), o čemž tito nemají nejmenší informace a což znamená výrazné omezení jejich pacientských či pojištěneckých práv?“
2) „Pokud zdravotní pojišťovna omezí poskytovateli domácí zdravotní péče v příloze ke smlouvě, ač ten má potřebné registrace vydané krajskými úřady jako správními orgány, jednostranně jeho působnost pouze na dva či tři okresy (což již vůbec nemá oporu v zákoně), a ten to odmítne a podá protinávrh, tj. nové rozšíření dotčené přílohy smlouvy, které zdravotní pojišťovna opatří škrty s nesrozumitelným textem, avšak nesdělí poskytovateli, že návrh odmítá, a paradoxně jej sama zařadí do smlouvy k příloze č. 3 a o dva dny později po poskytovateli podepíše, lze takové podání chápat ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,obč. zák.‘), jako nový návrh? Nezpůsobí tato situace neplatnost dotčeného ujednání?“
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a jako takové by mělo být odmítnuto, popřípadě by mělo být jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Co se nejprve námitky dovolatelky ohledně neplatnosti přílohy č. 3 smlouvy (tj. otázky pod bodem 2) s odkazem na ustanovení §44 odst. 2 obč. zák. týče, kdy dle dovolatelky tato příloha po jejím podpisu obsahuje změny, které nebyly dovolatelkou akceptovány, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 55/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 672/2008) je zřejmé, že při posouzení, zda jde ve smyslu §44 odst. 2 obč. zák. o nový návrh, je namístě přihlédnout též k výkladovým principům zakotveným v §35 obč. zák. a v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Dle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), platí, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.
Odvolací soud se přitom od citovaných závěrů judikatury neodchýlil, když dovodil, že smlouva se na sporná pracoviště nevztahovala a k dohodě ohledně těchto pracovišť žalobkyně tak nedošlo.
Dovolatelka při formulaci dalších otázek (popsaných výše pod bodem 1) přehlíží, že dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Pro odvolací soud bylo totiž určující řešení otázky, zda má zdravotní pojišťovna povinnost uhradit poskytovateli, se kterým uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, zdravotní služby poskytnuté nesmluvním (tj. ve smlouvě nesjednaným) místem poskytování zdravotní péče.
V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3602/2015 (který obstál i v ústavní rovině - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/17, odmítl), v němž se Nejvyšší soud ztotožnil s právním závěrem soudů nižších stupňů, že se smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče vztahovala pouze na zdravotnická zařízení žalobkyně ve smlouvě označená, nikoliv na jiná další zdravotnická zařízení žalobkyně. Na tomto právním závěru nemění ničeho ani skutečnost, že žalobkyně poskytuje domácí zdravotní péči, jež je vykonávána ve vlastním sociálním prostředí pojištěnců. Nejvyšší soud pak v citovaném rozhodnutí vyslovil, že „vztahuje-li se tedy smlouva o úhradě a poskytování zdravotní péče pouze na určitá zdravotnická zařízení poskytovatele zdravotnické péče, neřídí se jí úhrada zdravotní péče poskytované jiným zdravotnickým zařízením téhož poskytovatele“. Uvedený závěr lze přitom vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud uvedl, že mezi účastníky smlouvy bylo jednoznačně dohodnuto a bylo to i jejich svobodným projevem vůle, že předmětná smlouva se týká pouze těch IČP – smluvních pracovišť, na které byla smlouva uzavřena. Ve smlouvě je jednoznačně místně vymezeno pracoviště poskytovatele zdravotních služeb (pobočka žalobkyně) a z této adresy má být dojížděno za pacienty do jejich domácího prostředí. Dle odvolacího soudu má tedy žalobkyně právo na úhradu zdravotní péče, která byla poskytnuta toliko smluvním pracovištěm, nikoli pracovištěm nesmluvním. Mezi účastníky přitom nebylo sporné, což bylo potvrzeno i při jednání odvolacího soudu, že předmětné zdravotní služby, na jejichž úhradu žalovaná provedla zápočet, byly poskytnuty nesmluvními pracovišti žalobkyně a následně k proplacení vykázány smluvními pobočkami. Odvolací soud pak s odkazem na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3602/2015 uzavřel, že i když žalobkyně měla vydanou registraci dle zákona č. 160/1992 Sb. rovněž na pracoviště v Praze, Kladně a pracoviště v okrese Praha – západ, pak to samo o sobě neznamená, že byla-li péče poskytnuta těmito nesmluvními pracovišti žalobkyně, má žalobkyně právo na úhradu takto poskytnuté zdravotní péče, kterou si následně vyúčtovala jako zdravotní péči poskytnutou jinými svými smluvními pracovišti. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v souladu.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu