ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3376.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3376/2018-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně American Security spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10 - Dubeč, K Vilkám 1633, identifikační číslo osoby 27118703, zastoupené Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti žalovaným 1) 1. Kunratická spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 858/23, identifikační číslo osoby 48538001, zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, 2) V. N. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o zaplacení částky 660.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 55 Co 16/2018-636, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.648,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 7 C 15/2012-571, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 10. 2017, č. j. 7 C 15/2012-579, žalobu s tím, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 660.250 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II., III., IV. a V. výroku).
K odvolání žalobkyně a druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. změnil tak, že výše nákladů činí 312.446,20 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v plném rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, „když odvolací soud vyřešil některé otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se první žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Druhý žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Vytýká-li předně dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí – odvolací soud k závěrům soudu prvního stupně konstatuje, že tyto závěry považuje za správné, aniž by uvedl, jaké úvahy ho k tomu vedly, z jakých důkazů vycházel a jak tyto vyhodnotil, ke kterým důkazům a z jakého důvodu naopak nepřihlížel, a jak se vypořádal s námitkami a argumenty dovolatelky – předkládá námitku procesní vady, jíž měl odvolací soud svým postupem řízení zatížit. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nad rámec uvedeného k námitce dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř., Nejvyšší soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž „vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně“ (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, nebo usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
Spatřuje-li dovolatelka nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v tom, že odvolací soud nepřihlédl k jednomu z uplatněných nároků, když nárok žalobkyně na vrácení části odměny zaplacené za neprovedené práce byl v řízení bezpečně prokázán, pak tuto svoji námitku opírá o vlastní skutková zjištění, nikoliv o skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud otázku příčiny škody nevyhodnotil správně. Dovolatelka svou argumentací stran posouzení co bylo rozhodující příčinou škody, zpochybňuje konkrétní skutkové závěry soudů nižších stupňů a na základě vlastní interpretace důkazů dovozuje skutkové závěry (že příčina byla ve skutečném provedení stavby, nikoliv v její přípravě) odlišné od těch, které učinily nalézací soudy. Uvedená argumentace ovšem nepředstavuje přípustný dovolací důvod, nýbrž je zpochybněním zjištěného skutkového stavu, jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obdobně přípustnost dovolání nezakládají ani další obsáhlé námitky v dovolání, jimiž dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním první žalované a vznikem škody významné, a jimiž zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, že částečné odchýlení se od projektové dokumentace nebylo příčinou škody, stejně tak nedostatečný dohled druhého žalovaného na provádění stavby, a že dílčí porušení smluvních povinností žalovanými není v příčinné souvislosti se vznikem uváděné škody. Dovolatelka shrnuje tyto námitky tak, že pokud odvolací soud existenci příčinné souvislosti mezi zjevnými porušeními povinností první žalované a vznikem škody posoudil jinak, jedná se o nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka tak nejenže předestírá vlastní skutkové závěry o tom, co bylo příčinou vzniklé škody, přehlíží také, že otázka existence příčinné souvislosti, v daném případě mezi jednáním první žalované a vznikem škody, je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní jednání první žalované a vzniklá škoda na straně žalobkyně jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 853/2017, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2398/2005, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 695/2017). Výše uvedené lze vztáhnout i k námitce, že pokud by druhý žalovaný plnil své povinnosti řádně, ke škodě by nedošlo.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s námitkou, že na případnou nedostatečnost podkladů měli postupem dle ustanovení §551 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), upozornit žalovaní jakožto odborníci, přičemž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 253/2005, pak ani táto námitka přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku sp. zn. 32 Odo 253/2005 Nejvyšší soudu uvedl, že z takto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k prvému žalovanému bylo v rozporu s hmotným právem, pokud dospěl k závěru, že první žalovaný se podílel na vzniku škody tím, že porušil svoji povinnost upozornit žalobce na tuto vadu projektu, tak jak mu to ukládá §551 odst. 1 obch. zák.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4815/2010 Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud proto správně uzavřel, že pokud žalobce takto nepostupoval a svou informační povinnost nesplnil, odpovídá za vadu díla – podlah, která byla způsobena použitím nevhodných pokynů objednatele, tj. nevhodnou projektovou dokumentací.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vyplynulo, že rozhodujícími příčinami škody byly zejména neprovedení hydrogeologického průzkumu, nerealizace vsakovací jímky v potřebné kvalitě a to, že samotný projekt nebyl přizpůsoben na podmínky daného pozemku. Dovolatelka přehlíží, že při posouzení otázky, zda žalovaní neporušili povinnost uvedenou v ust. §551 odst. 1 obch. zák., tedy upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, že to byla žalobkyně, kdo měl informace o tom, že podzemní voda může ovlivnit zakládání podsklepených objektů z rešerše z listopadu 2002, hydrogeologický průzkum doporučil projektant v projektu pro případ zjištění spodní vody v základové spáře, nebylo však zjištěno, že by se v tu dobu spodní voda objevila. Co se týče pozemku a rizik plynoucích z hydrologických poměrů, tato rizika jako přímo a konkrétně hrozící nebyla žalovaným známa, neboť hydrologický posudek na poměry stavebního pozemku žalobkyně nedala zpracovat a při zakládání stavby se neobjevily signály vyžadující jeho zpracování (zjištění spodní vody v základové spáře). Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s namítanými rozhodnutími, když namítaný postup podle neúplné projektové dokumentace nebyl jedinou příčinou vzniklé škody.
Otevírá-li dovolatelka otázku odpovědnosti za škodu způsobenou vadou díla, konkrétně, že dílo mělo vážnou skrytou vadu spočívající v nedostatečné pevnosti podlahy a absenci ochranných prvků proti tlakové vodě, pak vychází z vlastních skutkových zjištění. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti ve svém dovolání nedostála ani ve zbývající části svého dovolání, neboť dovolacímu soudu nepředesílá žádnou konkrétní právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu