ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3568.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3568/2018-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Bison & Rose, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 33, identifikační číslo osoby 25660004, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti žalovanému A. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 201/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, č. j. 3 Cmo 72/2017-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 56 Cm 201/2016-27, zamítl návrh žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady v deníku Právo uveřejnění omluvy následujícího znění: „Omlouvám se tímto agentuře Bison & Rose, s. r. o. za své tvrzení odcitované dne 5. 3. 2016 v deníku Právo, kterým jsem označil agenturu Bison & Rose, s. r. o. za příjemce provizí ze strany společnosti ŠKODA TRANSPORTATION, a. s. Informace, na základě kterých jsem k tomuto závěru dospěl, se později ukázaly být nepřesnými. A. B.“ (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil a v bodě II. výroku jej změnil ve výši náhrady nákladů řízení (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu i druhému výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, když napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného práva a otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tj. zamítnutí žaloby; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka především namítá, že odvolacím soudem provedené právní posouzení zjištěného skutkového stavu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se otázek mezí přípustnosti nepravdivého skutkového tvrzení a okolností, které je soud povinen posoudit ve vztahu ke způsobilosti výroku poškodit pověst právnické osoby. Ve svém dovolání přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, s tím, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, dle kterého pověst právnické osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a má povahu osobního práva.
V rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, Nejvyšší soud ve vztahu k úpravě dobré pověsti v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyslovil, že přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít za to, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu každý názor, stanovisko či kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se dobré pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této dobré pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah. Takovýto zásah je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010).
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, Nejvyšší soud dále dovodil, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby podle §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu upínající se k porušení práva právnické osoby na dobrou pověst, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud též uvedl, že fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za újmu na pověsti právnické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah proti ní skutečně také vyvolala, a že bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že skutečně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.
V nyní projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého vytýkaný výrok žalovaného není objektivně způsobilý zasáhnout do pověsti žalobkyně. Dle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a společností ŠKODA TRASPORTATION, a. s. existoval obchodní vztah, přičemž s ohledem na skutečnost, že jak žalobkyně, tak společnost ŠKODA TRASPORTATION, a. s. jsou podnikatelské subjekty, nelze rozumně předpokládat, že by žalobkyně vykonávala činnost pro tuto společnost bezúplatně, ostatně žalobkyně ani nic takového netvrdila. I případné nepravdivé pojmenování formy odměňování žalobkyně za činnost pro společnost ŠKODA TRANSPORTATION, a. s. není dle názoru odvolacího soudu objektivně způsobilé snížit vážnost žalobkyně. Odhlédnout podle odvolacího soudu nelze ani od skutečnosti, že sporný výrok byl součástí debaty o veřejných věcech, přičemž platí, že měřítka posouzení kritiky jsou v takovém případě měkčí ve prospěch původců kritiky. Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím vybočil z intencí daných výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, když přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a dospěl k závěru, že vytýkaný výrok není způsobilý být projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně.
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud s odvolacími důvody procesního charakteru ohledně poučení dle §118a o. s. ř. vůbec nevypořádal, resp. vůbec je neposuzoval, když žalobkyně v odvolání namítala, že měla být soudem prvního stupně vyzvána k označení důkazů na podporu svého tvrzení o způsobilosti výroku žalovaného přivést žalobkyni újmu, případně též o dalších skutečnostech, které považoval soud za rozhodné. Odvolací soud se příslušnou částí odvolání dle dovolatelky nezabýval. Uvedená námitka však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o tvrzenou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá. Uvedené lze vztáhnout též na námitku dovolatelky, dle které nebyla dána návaznost mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu