ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3619.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3619/2017-746
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce J. C. , K. V., zastoupeného Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, proti žalovanému L. J. , se sídlem v Abertamech - Hřebečná, zastoupenému JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o zaplacení 220.466,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 354/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 437/2016-719, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 437/2016-719, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 C 354/2008-663, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 78.301,71 Kč s příslušenstvím zde blíže určeným (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu, jímž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 130.449,69 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), a v rozsahu, jímž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 152.248,80 Kč od 15. 9. 2008 do 12. 6. 2009 ve výši 11.118,70 Kč (bod III. výroku) a zákonného úroku z prodlení z částky 35.134,30 Kč od 7. 4. 2009 do 12. 6. 2009 ve výši 596,60 Kč (bod IV. výroku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 121.886 Kč (bod V. výroku).
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 208.751,40 Kč z titulu smluvní pokuty, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 11.118,70 Kč a 596,60 Kč, spolu s příslušenstvím. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že dne 12. 3. 2006 jako objednatel s žalovaným jako zhotovitelem uzavřeli smlouvu o dílo dle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění dodatku ze dne 14. 7. 2006, kterým byla určena celková cena díla ve výši 2.054.640 Kč. Jelikož žalovaný nesplnil povinnost plynoucí ze smlouvy o dílo spočívající v provedení díla do 31. 8. 2006, uplatnil žalobce sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,01 % z celkové ceny díla za každý započatý den prodlení. Celkem žalobce požaduje zaplacení 220.466,70 Kč na smluvní pokutě a příslušenství. V průběhu řízení žalobce od smlouvy o dílo z důvodu prodlení žalovaného jako zhotovitele se splněním povinnosti provést dílo řádně a včas podáním ze dne 12. 6. 2009 odstoupil. V řízení bylo nesporné, že žalobce uhradil žalovanému částku 1.872.320 Kč za provedení díla. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku započtení ve výši 220.506 Kč jako procesní obranu, když tato částka představuje hodnotu neuhrazených prací provedených žalovaným na díle do doby, než žalobce od smlouvy odstoupil. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně také vyplývá, že bylo prokázáno, že dílo mělo a stále má vady. Za účelem zjištění obvyklé ceny díla dodaného žalovaným žalobci soud nechal zpracovat znalecký posudek Ing. Lukášem Janouškem, který dospěl k závěru, že obvyklá cena díla s přihlédnutím k znalcem zjištěným vadám by činila v roce 2006 částku 2.404.654,50 Kč.
Soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2152/2015, byl zrušen předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 Co 193/2014-608, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 4. 2014, č. j. 14 C 354/2008-580, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že shledal důvodným žalobou uplatněný nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 9. 2006 do 12. 6. 2009 ve výši 0,01 % za každý den prodlení počítané z částky ceny za dílo v celkové výši 2.054.640 Kč, tj. ve výši 208.751,40 Kč. Dle závěrů soudu prvního stupně byl také důvodně žalobou uplatněn nárok na kapitalizovaný úrok z prodlení ze smluvní pokuty za období od 9. 10. 2008 do 12. 6. 2009 ve výši 10.045,43 Kč, a dále v období od 7. 4. 2009 do 12. 6. 2009 ve výši 596.56 Kč. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou započtení vznesenou žalovaným, který proti pohledávce žalobce na smluvní pokutu s příslušenstvím uplatnil podáním ze dne 16. 11. 2009 svoji pohledávku ve výši 220.506 Kč, splatnou k 30. 9. 2011, jako rozdíl mezi hodnotou díla zhotoveného žalovaným a částkou zaplacenou žalobcem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému vznikla pohledávka dle §544 odst. 1 obch. zák. pouze ve výši 182.320 Kč, která představuje rozdíl mezi stranami sjednanou cenou díla (2.054.640 Kč) a částkou žalobcem za provedené dílo uhrazenou (1.872.320 Kč). Žalovaný by byl nositelem pohledávky podle §544 odst. 1 obch. zák. ve výši mezi zaplacenou cenou za dílo a obvyklou cenou za dílo, tj. ve výši 245.122,74 Kč, avšak ze shora označeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá limit pro pohledávku žalovaného, a tím je cena sjednaná ve smlouvě o dílo. Dle soudu prvního stupně tak došlo k zániku pohledávky žalobce pouze co do částky 182.320 Kč. Žalobě proto vyhověl v částce 78.301,71 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, kdy zbývající část jinak důvodně uplatněného nároku zanikla započtením. Soud prvního stupně nepřijal námitky žalobce o tom, že uplatněné započtení bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil (první bod výroku), změnil ve výrocích pod bodem II. III. a IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 142.164,99 Kč s příslušenstvím (druhý bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí bod výroku).
Odvolací soud po právní stránce věc posoudil tak, že v projednávané věci je namístě úvaha o tom, že za stavu, kdy je to žalovaný, který způsobil, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil, je jím vznesená námitka započtení podle §580 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v rozporu s dobrými mravy. K tomuto závěru vedlo odvolací soud to, že žalobce právem očekával, že žalovaný provede dílo řádně a včas, tj. do 31. 12. 2006, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o dílo. Žalovaný však dílo řádně nedokončil a nevznikl mu tak nárok na doplacení ceny díla. Vady díla nejsou dle tvrzení žalobce odstraněny dosud. Dle odvolacího soudu nelze v této souvislosti nezmínit, že v podaném odvolání žalobce zejména akcentuje vadu neprovedení protiradonové izolace, kterou s ohledem na technologické postupy nelze ani dodatečně odstranit. K tomu odvolací soud uvedl, že chybějící izolace může mít za následek snížení kvality užívání vnitřních prostor domu žalobcem. Také uvedl, že nelze přehlédnout, že žalovaný se snažil bagatelizovat hodnotu vad, když uvádí, že hodnota vad je cca 20.000 Kč, což je v přímém rozporu se znaleckým posudkem znalce Ing. L. Janouška, který ocenil zjištěné vady částkou 130.097,36 Kč. Toto bagatelizování se samo o sobě jeví jako nemorální (nepoctivé).
Dle odvolacího soudu nelze pominout ani tu skutečnost, že nárok žalovaného na započtení jeho pohledávky z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy vznikl jen v důsledku toho, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Jak už je uvedeno shora, žalovaný dílo neprovedl řádně a nevznikl mu proto nárok na doplacení ceny díla. Pokud tedy v tomto řízení vznáší žalovaný námitku započtení proti nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného s provedením díla, jde podle názoru odvolacího soudu o jednání, které se příčí dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Takovémuto jednání (výkonu práva) nelze dle odvolacího soudu přiznat právní ochranu. Odvolací soud uvedl, že jde v podstatě o úvahu obdobnou závěru Nejvyššího soudu vyjádřenou v zrušovacím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2152/2015, podle něhož ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. poskytuje ochranu především objednateli (žalobci) v situaci, kdy závazek k provedení díla zanikl z důvodu, za který objednatel (žalobce) neodpovídá. Proto se v případě zániku závazku provést dílo z tohoto důvodu nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil (zhotovitel – žalovaný), do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla splněna řádně. V daném případě trvala-li by smlouva o dílo, tak by žalovanému nárok na zaplacení ceny nevznikl, protože žalovaný dílo řádně neprovedl. Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či předkládá otázky, o nichž se domnívá, že jsou rozhodovány v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel – dle obsahu dovolání – v závěru odvolacího soudu o tom, že uplatnění započtení žalovaným bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy. Dle dovolatele jsou skutečnosti, ve kterých odvolací soud spatřuje rozpor s dobrými mravy, fakticky okolnostmi, které podle zákona odůvodňují odstoupení od smlouvy. Dovolatel dále rozporuje i tyto okolnosti, o kterých odvolací soud opřel svoji úvahu o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. v projednávané věci. Dovolatel dále uvádí, že má za to, že otázka stanovení maximální hranice nároku na vypořádání vzájemně poskytnutých plnění po odstoupení od smlouvy podle §544 odst. 1 obch. zák. částkou odpovídající sjednané ceně díla je řešena dovolacím soudem rozdílně. Přitom závěr, dle kterého by výše nároků na vypořádání vzájemně poskytnutých plnění měla být omezena sjednanou cenou díla, považuje za nesprávný. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) o tom, že došlo k prodlení na straně zhotovitele. Uvádí, že jako zhotovitel se nemohl dostat do prodlení z důvodu neposkytnutí řádné součinnosti od objednatele, a za dobu prodlení proto žalobci nemůže náležet smluvní pokuta. Namítá, že soudy nižších stupňů nebyla v řízení zohledněna námitka proti uplatněnému nároku o tom, že žalobce poskytl žalovanému opakovaně dodatečné lhůty k plnění, přičemž smluvní pokutu uplatňuje i za tuto dobu. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se v rozhodnutí nijak nevypořádal s jeho odvolacími námitkami o tom, kdy nastala splatnost započtené pohledávky, proti jaké pohledávce mělo být započteno, o neplatnosti smlouvy o dílo a o moderaci smluvní pokuty. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za nepřezkoumatelné. Dovolatel také vytýká odvolacímu soudu vady řízení, kdy postupem odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Konečně dovolatel uvádí, že i v případě, kdy by žalobce byl ve věci dále procesně úspěšný se svým nárokem, jde o případ zvláštního zřetele hodný podle §150 o. s. ř. Navrhuje proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a zároveň navrhuje, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát.
Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky podmínek aplikace §3 odst. 1 obč. zák. na jednostranný zápočet pohledávky, a je rovněž důvodné.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3510/2014, požadavek věřitele dosáhnout zániku dluhu započtením podle §580 a násl. obč. zák. nelze zásadně považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky řízení sporná a je o ní rozhodováno soudem. Odepřít soudní ochranu tomuto právu lze např. tehdy, jestliže by byl uvedený institut zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k jiným okolnostem či poměrům účastníků by vedl k nepřiměřeným důsledkům. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba (vzhledem k tomu, že jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy podstatné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (hypotéza §3 odst. 1 obč. zák. soudu umožňuje, aby sám vymezil podmínky, za jejichž existence může přijmout závěr o odmítnutí soudní ochrany výkonu práva vznést kompenzační námitku).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Ve své rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně uvádí, že citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku shora řečeného je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, s jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických či věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
V projednávané věci však o takové mimořádné okolnosti ve smyslu shora uváděného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3510/2014, pro které by bylo namístě odepřít soudní ochranu požadavku věřitele na započtení dle §580 a násl. obč. zák., dány nejsou.
Odvolací soud svůj závěr o odepření právních účinků námitce započtení odůvodnil jednak tím, že to byl právě žalovaný, který způsobil, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil, neboť nesplnil svoji povinnost provést dílo řádně a bez vad, kdy vady díla (dle tvrzení žalobce) nejsou odstraněny dosud. K této úvaze je však třeba přisvědčit dovolateli v tom, že existence vad díla je skutečností, která zakládá objednateli možnost uplatnění práva z vadného plnění, tedy domáhat se odstranění vad, slevy z ceny díla, popřípadě (tak jako v projednávané věci) odstoupit od smlouvy.
Obdobně relevantním hlediskem, které by odůvodňovalo odepření právních účinků započtení pro rozpor s dobrými mravy, není odvolacím soudem poukazované zjištění o tom, že „žalovaný se snažil bagatelizovat hodnotu vad, když uvádí, že hodnota vad je cca 20.000 Kč, což je v přímém rozporu se znaleckým posudkem“. K tomu lze uvést, že takový postup žalovaného představuje legitimní procesní obranu o tom, v jaké části neuznává nárok žalobce, a nepředstavuje zásah do kategorie dobrých mravů.
Konečně závěr o uplatnění námitky započtení v rozporu s dobrými mravy neshledává dovolací soud ani ve skutečnosti odvolacím soudem akcentované, že nárok žalovaného na započtení jeho pohledávky z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy vznikl jen v důsledku toho, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil, a v úvaze, že trvala-li by smlouva o dílo, tak by žalovanému nárok na zaplacení ceny nevznikl, protože žalovaný dílo neprovedl řádně. Jakkoliv odvolací soud vychází z části závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2152/2015 (respektive rozsudku ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014), o tom, že se v případě zániku závazku provést dílo z důvodu, za který objednatel neodpovídá, nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil (zhotovitel), do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla řádně splněna, nelze dovodit, že požaduje-li následně zhotovitel vydání toho, oč se objednatel zhotovováním věci obohatil (v mezích určených cenou díla sjednanou ve smlouvě o dílo), je toto jeho jednání samo o sobě v rozporu s dobrými mravy.
I v takovém případě totiž výše obohacení objednatele dle §544 odst. 1 obch. zák. může být určitelná a určená konkrétní částkou. Nelze přitom vyloučit ani takovou úvahu (kterou ostatně připouští ve svém odůvodnění i odvolací soud), že výše nároku zhotovitele na úhradu toho, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, nemůže přesáhnout cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo s tím, že tuto výši je třeba chápat jako maximální a může být snížena o částku odpovídající hodnotě vad díla (slevu).
V této souvislosti totiž nelze pominout závěry vyjádřené například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, o tom, že cena díla, resp. cena jeho jednotlivých částí, sjednaná v zaniklé smlouvě, je právně nevýznamná pro zjištění, oč se objednatel obohatil, tedy oč se plněním zhotovitele zvýšil jeho majetkový stav (popřípadě oč se nesnížil, ač by se tak jinak stalo); rozhodná je cena obvyklá v okamžiku, kdy bylo obohacení získáno. Zde vyjádřené závěry je třeba chápat ve vztahu k shora citovanému rozsudku ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014, v tom smyslu, že rozhodující pro určení výše obohacení objednatele dle §544 odst. 1 obch. zák. je rozhodná cena obvyklá v okamžiku, kdy bylo obohacení získáno, avšak s tím limitem, že výše tohoto nároku nemůže přesáhnout cenu díla dle smlouvy o dílo, a to i s přihlédnutím k snížené hodnotě provedeného díla, nelze-li ho pro jeho vady řádně užívat. I v takovém případě je však nezbytné vycházet ze zjištění o tom, jaké dílo bylo zhotoveno, jaké práce byly konkrétně provedeny a jaká je jejich hodnota.
Judikatura pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. měly projevit. Úvaha soudu musí být v každém individuálním případě podložena konkrétními zjištěními, jež ústí v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze i po subjektu právo vykonávajícímu (zde žalobci) spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4590/2009).
V projednávané věci se uvedené projevuje i tím, že nelze pominout, že existence vad díla a prodlení zhotovitele s řádným dokončením díla bylo na straně žalovaného sankcionováno smluvní pokutou, která vznikla před odstoupením od smlouvy, a na jejíž zaplacení nemá odstoupení od smlouvy vliv.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným vznesená námitka započtení je v rozporu s dobrými mravy, a proto byl odvolacím soudem výkon práva žalovaného odepřen, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. v souzené věci se již dovolací soud nezabýval dalšími otázkami namítanými dovolatelem, jimiž se dosud nezabýval ani odvolací soud.
Dovolací soud přitom připomíná, že v dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že závazek byl podřízen režimu obchodního zákoníku, jehož ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Vzhledem k důvodům zrušení napadeného rozsudku, které v projednávané věci nespočívají v závažných vadách řízení, ani v tom, že by odvolacím soudem nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu, nejsou dány žádné důvody pro to, aby – tak jak dovolatel navrhuje – dovolací soud rozhodl, že věc v dalším řízení projedná jiný senát odvolacího soudu (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu