ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3740.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3740/2018-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ateh, spol. s r. o., se sídlem v Brně - Židenicích, Geislerova 297/20, PSČ 61500, IČO 44012993, zastoupené JUDr. Romanem Matulou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 441/7, proti žalované DSA Energy a. s. se sídlem v Horním Štěpánově, Horní Štěpánov 373, PSČ 79847, IČO 25585363, zastoupené JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 408 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4/41 Cm 67/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2018, č. j. 7 Cmo 256/2017-229, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. března 2017, č. j. 4/41 Cm 67/2012-198, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 260 292,20 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 148 582,80 s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení pohledávky vyúčtované fakturou č. 100607, z níž zbývalo po částečném zápočtu ze strany žalované uhradit částku 188 482 Kč. Žalobkyně ve všech případech dodávek, které jsou předmětem žaloby, tvrdila ústní objednávky svítidel a dokládala je dodacími listy podepsanými zaměstnanci třetích osob. Z výpovědí osob, které převzaly dané zboží, soud zjistil, že k převzetí byly pověřeny svým zaměstnavatelem. Žádný z nich neměl od žalované pověření k převzetí zboží, ačkoliv na dodacích listech byla dodávka uvedena jako určená pro žalovanou. Uzavření kupních smluv nebylo prokázáno. Z obsahu písemného zápočtu, kterým byla zčásti započtena pohledávka vyúčtovaná fakturou č. 100607, nevyplývá, že by žalovaná pohledávku žalobkyně výslovně uznala. Text listiny obsahuje jasné a určité označení faktur, označení stran zápočtu a částky. Soud uvedenou listinu nehodnotil jako uznání závazku, ale pouze jako důkaz, kterým bylo prokázáno, že žalovaná si byla vědoma svého závazku vyúčtovaného fakturou č. 100607. Soud dále uzavřel, že z e-mailu žalobkyně vyplývá, že svítidla, jejichž dodání bylo uvedenou fakturou vyúčtováno, byla objednána a jejich zabudování do stavby potvrdily svědecké výpovědi. Žádné ze svítidel se neztratilo, ani nebylo dodáno jiné osobě. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná získala ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu ve výši 188 482 Kč, a to v rozsahu zůstatku uvedené faktury, neboť svítidla již byla zabudována a bezdůvodné obohacení nebylo možné vydat.
Žalobkyně se dále domáhala zaplacení pohledávky vyúčtované fakturou č. 110416, z níž žalovaná uhradila dne 5. října 2011 částku ve výši 100 000 Kč, a žalobkyně požadovala uhradit zbývající částku 220 392,40 Kč. Soud dospěl ohledně této pohledávky k závěru, že byla ze strany žalované uznána ve smyslu §323 obch. zák. ve spojení s §407 odst. 3 obch. zák., a to částečným plněním na uvedenou fakturu. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná netvrdila ani nepředložila důkazy k tomu, že by v souvislosti s platbou částky 100 000 Kč na uvedenou fakturu v dané době zpochybňovala dodání zboží nad rámec této zaplacené částky, popř. že by zpochybnila zbývající vyúčtovanou částku. Soud proto uzavřel, že došlo k uznání dluhu částečným plněním podle §407 odst. 3 obch. zák., a uvedl, že tímto uznáním nastala podle §133 o. s. ř. vyvratitelná domněnka existence závazku a provedeným dokazováním nedošlo k prokázání opaku. Soud proto přiznal žalobkyni z pohledávky vyúčtované předmětnou fakturou částku 71 800,20 Kč a zamítl zbývající částku 148 582,80 Kč, která byla započtena úkonem žalované ze dne 31. března 2016. Předmětem tohoto zápočtu byl nárok žalované z titulu bezdůvodného obohacení, konkrétně částky uhrazené žalovanou jako zálohy na křišťálové lustry, jejichž objednávka byla zrušena a k dodávce těchto lustrů nedošlo. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, jejímž předmětem by byla dodávka křišťálových lustrů a která by obsahovala ujednání o nevratné záloze. Dohoda o tom, že by záloha ve výši téměř 150 000 Kč měla být nevratná, je podle soudu závažné ujednání a jeho existenci nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že na faktuře č. 100191, kterou byla záloha vyúčtována, je uveden text, že v případě zrušení objednávky je záloha nevratná.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2018, č. j. 7 Cmo 256/2017-229, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 71 800,20 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu výroku I, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 188 482 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovaná svým částečným plněním na fakturu č. 110416 uznala podle §407 odst. 3 obch. zák. zbytek dluhu. Odvolací soud poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu k uznání dluhu částečným plněním a uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná současně s plněním sdělila žalobkyni, že dluh plně neuznává, tudíž došlo částečným plněním žalované k uznání závazku. Ztotožnil se také s právním posouzením soudu prvního stupně ohledně zápočtu žalované ze dne 31. března 2016. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni náleží částka 188 482 Kč (vyúčtovaná fakturou č. 100607) z titulu bezdůvodného obohacení za dodané lustry, u nichž nebylo prokázáno uzavření kupních smluv, ovšem odvolací soud označil za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Podle odvolacího soudu neměl soud prvního stupně pro svůj závěr dostatečná skutková zjištění.
Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku I žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která podle názoru dovolatelky nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a to otázky způsobu odmítnutí části závazku dlužníkem při jeho částečném splacení. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval §407 odst. 3 obch. zák. Dovolatelka poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že částečné plnění musí být poskytnuto za takových okolností, že v konkrétním případě lze usuzovat na to, že dlužník uznává i zbytek závazku. Dovolatelka zdůraznila, že svým částečným plněním neakceptovala i zbytek vyúčtované částky, která se týkala zboží, které nebylo objednáno a nadto uvedené neobjednané zboží bylo později i předmětem jednání mezi žalobkyní a žalovanou o navrácení neobjednaného zboží. Nebyly proto splněny obě podmínky aplikace §407 odst. 3 obch. zák., neboť z jednání dovolatelky nebylo jasné, že svým plněním uznává i zbytek závazku. Dovolatelka namítala, že odvolací soud se s těmito jejími námitkami nevypořádal. Dovolatelka také namítala, že soudy poskytly ochranu jednání žalobkyně, které bylo zjevným zneužitím práva. Dovolatelka také poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005, od něhož se odvolací soud dle mínění dovolatelky odchýlil. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a s ním související rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že otázka formulovaná v dovolání vztahující se k uznání závazku částečným plněním nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. To ostatně vyplývá i z argumentace dovolatelky, která v dovolání odkázala na několik rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi vztahující se k uznání závazku částečným plněním dospěl k závěru, že při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. totiž neukládá dlužníkovi, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010). V každém případě je tedy na místě posuzovat, zda z celkového jednání dlužníka bylo zřejmé, zda částečným plnění dluhu uznává i zbytek závazku či nikoli. K závěru o tom, že není naplněna tato druhá podmínka §407 odst. 3 obch. zák., nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, postačí také, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh. K tomu viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 719/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012. Dále lze poukázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, podle něhož dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později, nezpochybnil celkovou výši dluhu, ani případně nevytkl vady plnění.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na řešený případ, tedy při posuzování, zda bylo možné z celkového jednání žalované usuzovat na to, že částečným plněním uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, kterým je dovolací soud vázán. Ze skutkových zjištění ovšem nevyplývá, že by žalovaná svým jednáním jakkoliv zpochybnila či odmítla celkovou výši pohledávky vyúčtované fakturou č. 110416, a to ani před částečnou úhradou na tuto fakturu, ani po této úhradě. Jak vyplývá z výše uvedených rozhodnutí, nemusí se jednat o výslovné odmítnutí závazku, postačí, aby nesouhlas se zbytkem závazku vyplýval z celkového jednání dlužníka. Ze zjištěného skutkového stavu ohledně jednání žalované ovšem nevyplývá ani žádný implicitní nesouhlas žalované s celkovou výší pohledávky, kterou zčásti uhradila. Soud prvního stupně výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaná nepředložila důkazy k prokázání toho, že by v souvislosti s částečnou úhradou předmětné faktury zpochybňovala dodání zboží nad rámec uhrazené částky, popř. že bych zpochybnila zbývající vyúčtovanou částku. Jestliže dovolatelka tvrdí, že výši pohledávky zpochybnila, neboť faktura byla dle jejího tvrzení vystavena i na neobjednané zboží, a později v e-mailové komunikaci s žalobkyní jednala o navrácení neobjednaného zboží, staví svoji argumentaci na vlastních skutkových tvrzeních, která nebyla v řízení před soudy obou stupňů prokázána a dovolací soud k nim nemůže přihlížet, neboť je vázán zjištěným skutkovým stavem a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolacímu soudu proto nezbývá, než přisvědčit závěru soudů obou stupňů, které na základě zjištěného skutkového stavu posoudily celkové jednání žalované v souladu s §407 odst. 3 obch. zák. jako uznání závazku vyúčtovaného fakturou č. 110416 částečným plněním na tuto fakturu. Tento závěr soudů obou stupňů je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelčiny zbývající námitky ohledně toho, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací uvedenou v odvolání, představují námitky vad řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k nim přihlíží v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu