ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3966.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3966/2018-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. Š. , bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem Stroupežnického 30, Praha 5, proti žalované J. H. , bytem XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem Šlikova 16, Praha 6, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 193/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 53 Co 122/2018-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Michaely Strnadové, advokátky se sídlem Stroupežnického 30, Praha 5.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 53 Co 122/2018-111, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2017, č. j. 23 C 193/2016-89, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 31. 3. 2015 do zaplacení a zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a České republice; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalovaná k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze citovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v §237 o. s. ř. a jen dodala, že problematika „Převodu lékařské péče“ není dosud upravena legislativně, nevymezila však, v čem konkrétně spatřuje v dané věci přípustnost dovolání. Žalovaná pouze namítá nesprávné právní posouzení dohody (smlouvy) uzavřené účastnicemi dne 29. 10. 2007, o níž je přesvědčena, že je od počátku neplatná, a to na rozdíl od odvolacího soudu, který tuto smlouvu, týkající se podnikatelské činnosti, obsahující závazek žalované převést v budoucnu (nejpozději do února 2016) práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených v rámci provozu nestátního zdravotnického zařízení na žalobkyni, považoval za platně uzavřenou smlouvu o uzavření budoucí smlouvy ve smyslu §289 až 292 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním posouzením promlčení uplatněného nároku, vycházeje z vlastního právního závěru, že smlouva ze dne 29. 10. 2007 je neplatná, a tudíž čtyřletá promlčecí doba uplynula dne 29. 10. 2011, proto je nárok uplatněný žalobou až 17. 6. 2016 podle jejího názoru promlčen. Dovolatelka nijak nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání při řešení otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí o nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nepromlčení tohoto nároku založil, vycházeje ze zjištění, že žalovaná v průběhu trvání smlouvy o smlouvě budoucí převedla práva a povinnosti, která měla převést na základě uvedené dohody z 29. 10. 2007 na žalobkyni, smlouvou o prodeji podniku ze dne 23. 12. 2013 na nově vzniklou společnost Pediatrie Praha 8, s. r. o., v níž byla jediným společníkem a jednatelem, a následně prodala svůj 100 % podíl ve společnosti ke dni 6. 2. 2015, a ze závěru, že žalovaná tím pozbyla možnost realizovat svůj závazek z 29. 10. 2007 vůči žalobkyni, nebyla-li již vlastníkem obchodního podílu v předmětné společnosti, a tím její závazek vůči žalobkyni zanikl (§292 odst. 5 obch. zák.). Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalobkyně ke splnění závazku žalovanou složila předem částku 500 000 Kč, avšak plnění se jí za tuto částku nedostalo, odvolací soud posoudil uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. K této řešené otázce ale dovolatelka žádnou otázku hmotného práva v dovolání nevymezila, neuvedla, jak a v čem se měl odvolací soud při řešení otázky bezdůvodného obohacení a následně otázky promlčení tohoto nároku odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo jaká konkrétní otázka k řešeným otázkám nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud připomíná, že k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaná uvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, odchýlil, nebo by označila právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka však žádnou z uvedených přípustností dovolání nevymezila, namítá pouze, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení platnosti předmětné smlouvy z 29. 10. 2007, bezdůvodného obohacení včetně jeho výše, když nesprávně posoudil (podle jejího názoru) nedostatečnost skutkových zjištění ohledně výše bezdůvodného obohacení, a též nesprávně posoudil promlčení uplatněného nároku. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, ovšem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem.
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu