ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4639.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4639/2017-231
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GARANTRANSPORT s. r. o. se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1199/10, IČO 26842122, zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti žalované Shell Czech Republic a. s. se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/77, IČO 15890554, o zaplacení částky 12 275,70 Kč s příslušenstvím, o 5 783,21 EUR s příslušenstvím, o vzájemném návrhu na zaplacení 1210 Kč s příslušenstvím a o 305,99 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 88/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. 91 Co 114/2017-211, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 16 C 88/2015-188, ve výroku I uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 84 468,91 Kč za dobu od 9. července 2014 do 25. září 2014. Ve výroku II zamítl žalobu o zaplacení 12 275,70 Kč s příslušenstvím. Dále ve výroku III uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 24,87 EUR s příslušenstvím. Ve výroku IV soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 5 758,34 EUR s příslušenstvím. Ve výroku V uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 1 210 Kč s příslušenstvím, dále ve výroku VI uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 305,99 EUR. Ve výroku VII rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 12 275,70 Kč jako části kauce v původní výši 100 000 Kč složené žalobkyní ve prospěch žalované při uzavření smlouvy o kartách euroShell Card ze dne 27. srpna 2010. Vztah z této smlouvy byl ukončen výpovědí žalobkyně dne 1. července 2014. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 5 783,21 EUR jako vratky daně z přidané hodnoty, kterou byla žalovaná povinna vyplatit žalobkyni. Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala zaplacení 305,99 EUR na kapitalizovaném úroku z prodlení a 1210 Kč na smluvním poplatku za ukončení smlouvy. Vůči pohledávce žalobkyně uplatnila žalovaná svou pohledávku za žalobkyní ve výši 6 324,44 EUR splatnou 14. dubna 2014 (vyplývající z faktur č. 1380872, 1731768, 2311287, 4D47816, 3227213).
Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné, že uzavřeli dne 27. srpna 2010 smlouvu o kartách euroShell Card, jejíž součástí byly podle článku IV smlouvy také Všeobecné podmínky pro vydávání a používání karty euroShell Card (dále jen „VOP“). Na základě této smlouvy žalobkyně jako držitelka karty čerpala v síti Shell zboží a služby, za které žalované plnila na základě následně vystavovaných faktur. Žalobkyně při uzavření této smlouvy složila ve prospěch žalované kauci 100 000 Kč. Vztah založený předmětnou smlouvou zanikl výpovědí žalobkyně ke dni 1. července 2014 a dne 8. července 2014 nastala splatnost pohledávky na vrácení kauce ve prospěch žalobkyně. Žalovaná dne 23. března 2014 zablokovala kartu žalobkyně z důvodu podezření na zneužití karty neznámou osobou. Žalovaná zaplatila žalobkyni dne 25. září 2014 částku 3 064,91 EUR a platba byla započtena na pohledávku vrácení kauce. Žalované vznikla povinnost vyplatit žalobkyni vratky DPH v celkové výši 5 783,21 EUR. Žalovaná vůči pohledávce žalobkyně uplatnila pohledávku v celkové výši 6 324,44 EUR vyplývající z pěti faktur vystavených za pohonné hmoty a další produkty žalované odebrané žalobkyní v období od 23. března 2014 do 26. března 2014 v zahraničí a splatné 16. dubna 2014. Předmětem sporu byla existence této pohledávky žalované, kterou žalobkyně odmítla zaplatit s odůvodněním, že zboží (pohonné hmoty), které je předmětem fakturace, nečerpala žalobkyně, ale neznámá osoba, která zneužila kartu euroShell Card náležející žalobkyni zřejmě jejím zkopírováním. Při čerpání totiž nebyl použit originál karty, ale její kopie; podezření na zkopírování karty neznámým pachatelem bylo v řízení doloženo trestním spisem sp. zn. KRPT-69627-47/TČ-2014-070781-2007.
Soud první stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětná karta se nacházela dne 21. března 2014 v kabině vozidla a v nepřítomnosti řidiče došlo k jejímu zkopírování neznámým pachatelem. Soud neuvěřil svědkovi P., že PIN ke kartě nosil pouze v paměti, naopak soud považoval ve shodě s praxí, o níž informoval soud znalec, za věrohodné, že PIN byl k dispozici ve složce spolu s kartou. Soud prvního stupně poukázal také na skutečnost, že karty, které řidič používá, se v určitých časových intervalech obměňují a s nimi i PIN kódy; uchovávání PIN kódů v paměti řidiče soud považoval i z tohoto důvodu za nepravděpodobné. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyně jako hlavní držitel karty a řidič vozidla jako oprávněný držitel karty porušili článek 4.2 VOP tím, že kartu ponechali v opuštěném vozidle, čímž umožnili její zkopírování, a tím nezabezpečili, aby ji užíval pouze oprávněný držitel, a nezajistili PIN, který byl uložen ve složce spolu s kartou. Soud prvního stupně s ohledem na to uzavřel, že podle článku 15.1 VOP je v případě neoprávněného použití karty hlavní držitel povinen zaplatit cenu dodávky, i když příjemcem dodávky byla osoba odlišná od hlavního držitele karty nebo od oprávněného držitele karty. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného shledal pohledávku žalované vůči žalobkyni důvodnou v celém rozsahu a s ohledem na započtení pohledávek rozhodl, jak je uvedeno výše.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2017, č. j. 91 Co 114/2017-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvolatelkou napadených výrocích II, IV, V, VI, VII a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku shrnul skutková zjištění soudu prvního stupně, dále uvedl, že shodně se soudem prvního stupně vycházel z výše specifikovaného trestního spisu, jehož obsahem bylo dle názoru odvolacího soudu prokázáno porušení povinnosti žalobkyně kartu chránit. Odvolací soud shrnul, že ke sporným odběrům produktů žalované došlo neoprávněným použitím karty žalované, která byla v důsledku porušení povinnosti žalobkyně užita jinak, než v souladu s procedurou popsanou v obchodních podmínkách. Za takové zneužití karty je podle odvolacího soudu v souladu s článkem 15.1 odpovědná žalobkyně, přičemž na tomto závěru nic nemění ani fakt, že k transakci placení za pohonné hmoty a produkty žalované byla použita pravděpodobně kopie pravé karty, neboť žalobkyně způsobila, že k neoprávněnému pořízení kopie karty mohlo dojít. Co se týče zneužití PIN kódu, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ohledně toho, že vysvětlení žalobkyně a svědka P., že PIN kódy nosil pouze ve své paměti a neznámý pachatel jej zjistil nezávisle na vniknutí do vozidla řidiče žalobkyně, působí nevěrohodně a konstrukce žalobkyně se jeví jako velmi nepravděpodobná. Odvolací soud nadto podotkl, že žalobkyně by svou povinnost chránit kartu porušila i bez zpřístupnění PIN kódu a povinnost uhradit odebrané produkty žalované by měla i v případě, že by neporušila svoji povinnost chránit PIN kód, a to podle článku 15.1 VOP. Z provedeného dokazování ovšem podle odvolacího soudu vyplývá také to, že žalobkyně porušila článek 4.10 VOP, podle kterého má povinnost chránit PIN kód, a proto nese odpovědnost za takto způsobenou škodu a výdaje dle článku 4.11. Na základě výše uvedeného se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti pohledávek uplatněných žalovanou vůči žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda transakci kopií karty lze považovat za transakci kartou, když transakci provedenou kopií karty posuzoval jako transakci samotnou kartou. Takový závěr je podle dovolatelky dokonce i v rozporu se všeobecnými obchodními podmínkami žalované, neboť ty hovoří v článcích o odpovědnosti držitele karty (článek 15 VOP) vždy o kartě, nikoli o její kopii. Podle názoru dovolatelky je správný závěr takový, že v případě užití kopie karty nevzniká držiteli karty odpovědnost dle všeobecných obchodních podmínek. Dovolatelka otázku, zda transakci kopií karty lze považovat za transakci kartou považuje otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
Další otázkou, na které podle dovolatelky napadené rozhodnutí spočívá a která rovněž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je to, zda žalobkyně odpovídá za sporné transakce v plném rozsahu i přesto, že ze strany žalované byly vydávány karty se zcela nedostatečným zabezpečením. Podle názoru dovolatelky by měla nést odpovědnost za zabezpečení svých karet žalovaná, přinejmenším alespoň částečně, neboť své karty opatřila pouze magnetickým proužkem, který je považován již několik let za nedostatečné zabezpečení, nikoli čipem, který byl v dané době již zcela běžným ochranným prostředkem.
Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou obcházení zákona o platebním styku ze strany žalovaného. Dovolatelka také uvedla, že je třeba posoudit otázku, zda byl napadený rozsudek náležitě odůvodněn a zda soud postupoval při hodnocení důkazů správně. Podle jejího názoru se odvolací soud v této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010. Dovolatelka rovněž v dovolání zpochybňovala skutkové závěry soudů obou stupňů, které soudy vyvodily z výslechu svědka P.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ohledně otázky, zda lze transakci kopií karty považovat za transakci kartou, ovšem není důvodné.
Odvolací soud považoval transakci provedenou pomocí neoprávněně pořízené kopie karty za neoprávněné použití karty ve smyslu 15.1 VOP. V článku 15.1 VOP je výslovně uvedeno, že hlavní držitel karty odpovídá za neoprávněné použití karty a v případě takového neoprávněného použití je povinen zaplatit cenu dodávky, i když příjemcem byla osoba odlišná od hlavního držitele. Odvolací soud správně citované ustanovení VOP vyložil tak, že neoprávněným použitím karty je jakékoliv její použití jiným způsobem, než je uvedeno ve VOP – tedy že bude užita pravá a platná karta. Pod pojem „neoprávněné použití karty“ lze tedy na základě výše uvedeného zařadit i použití její neoprávněně pořízené kopie, k jejímuž zhotovení dle skutkových zjištění soudů obou stupňů došlo v důsledku jednání či opomenutí žalobkyně (karta byla dle skutkových zjištění ponechána ve vozidle, PIN kód byl pravděpodobně uchováván ve stejné složce, jako karta apod.), které představovalo porušení povinností žalobkyně uvedených v článku 4.2 VOP. Odvolací soud tedy pod pojem „neoprávněné použití karty“ ve smyslu článku 15.1 VOP správně podřadil i použití neoprávněně pořízené kopie karty a jeho právní závěr o povinnosti žalobkyně jakožto hlavního držitele karty zaplatit dodávku čerpanou neoprávněným použitím karty je v souladu s článkem 15.1 všeobecných obchodních podmínek, které podle článku IV smlouvy o kartách euroShell Card uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou tvoří její nedílnou součást.
Co se týče druhé otázky dovolatelky, která se vztahuje k tomu, zda žalobkyně odpovídá za sporné transakce v plném rozsahu i přesto, že žalovaná vydávala karty se zcela nedostatečným zabezpečením, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud takové skutkové zjištění neučinil. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na řešení otázky, zda žalobkyně odpovídá za neoprávněné použití karty, resp. zda má povinnost uhradit dodávky neoprávněným použitím karty získané. Druhá otázka tedy nenaplňuje kritéria uvedená v §237 o. s. ř., neboť skutková zjištění učiněná soudy nemohou být v dovolacím řízení doplňována resp. měněna. K povinnosti dovolatele formulovat v dovolání právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Zbývající námitky dovolatelky jsou námitkami vad řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, zabýval se v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. také vadami řízení. K námitce dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou týkající se obcházení zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ze strany žalované, je třeba uvést, že odvolací soud se s touto argumentací žalobkyně vypořádal na straně 5 napadeného rozsudku, a to tak, že zákon o platebním styku se v řešené věci neaplikuje, a vyložil, na základě čeho dospěl k uvedenému závěru. S dovolatelkou nelze souhlasit ani v jejích dalších námitkách vztahujících se k nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nesprávnému hodnocení důkazů. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých skutkových zjištění vycházel, jakými úvahami se řídil a k jakým právním závěrům dospěl a vypořádal se s námitkami odvolatelky. Jeho rozhodnutí tedy nelze považovat za nedostatečně odůvodněné.
Co se týče dovolatelkou namítaného nesprávného hodnocení důkazů a dovolatelčiných námitek rozporujících skutkové závěry soudů obou stupňů, považuje dovolací soud za nezbytné připomenout, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nepřísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Totéž platí také pro námitky dovolatelky týkající se hodnocení důkazů soudem, neboť hodnocení důkazů představuje činnost soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci, kterým je dovolací soud vázán.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není důvodné a rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že žalovaná se k dovolání nevyjádřila, nevznikly jí jakožto procesně úspěšnému účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady. Nejvyšší soud proto nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu