ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5574.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5574/2017-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ABF, a. s. , se sídlem v Praze 9 – Letňany, Beranových 667, identifikační číslo osoby 63080575, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na příkopě 988/31, proti žalovanému hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o společném podniku a určení existence smlouvy o společném podniku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 118/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, č. j. 1 Cmo 29/2017-470, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 16 Cm 118/2007-439, zamítl žalobu na určení, že odstoupení žalovaného ze dne 9. 9. 2004 od smlouvy o vytvoření společného podniku ze dne 10. 12. 1997 je neplatné (bod I. výroku), že smlouva o vytvoření společného podniku uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 10. 12. 1997 nezanikla odstoupením žalovaného ze dne 9. 9. 2004 (bod II. výroku) a že právní vztah uzavřený smlouvou o vytvoření společného podniku uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným dne 10. 12. 1997 trvá (bod III. výroku). Dále pak rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod IV. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 1 Cmo 29/2017-470, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I., II. a III. potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem IV. jej změnil tak, že na náhradu nákladů řízení v jeho dosavadních stupních je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému částku 44.844 Kč (druhý výrok), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud se v řešené právní otázce týkající se naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným, který byl založen smlouvou, trvá, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul, případně zamítnul.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
V posuzované věci se žalobkyně domáhala negativního určení neplatnosti odstoupení žalovaného z 9. 9. 2004 od smlouvy o vytvoření společného podniku (výrok I.) a zároveň pozitivního určení, že v důsledku odstoupení z 9. 9. 2004 smlouva nezanikla (výrok II.). Odvolací soud k tomu uvedl, že domáhá-li se žalobkyně podanou žalobou zároveň i určení trvání (existence) právního vztahu založeného mezi účastníky smlouvou o vytvoření společného podniku ze dne 10. 12. 1997, pak negativní či pozitivní posouzení relevance platnosti odstoupení učiněného přípisem z 9. 9. 2004 představuje pro vyřešení nastolené hlavní otázky pouze otázku předběžnou. Dále pak přitakal závěru soudu prvního stupně, že podané žalobě nesvědčí naléhavý právní zájem ani v třetím dílčím určovacím nároku, tedy že právní vztah uzavřený smlouvou o vytvoření společného podniku trvá. Za rozhodující vzal přitom skutečnost, že již v roce 2009 byly u obvodních soudů podány žaloby na plnění, které obsah sporných práv plynoucích ze smlouvy o vytvoření společného podniku z 10. 12. 1997 patrně vyčerpají, a kde platnost sporného odstoupení žalovaného z 9. 9. 2004 od uzavřené smlouvy bude též dozajista posuzována. Druhý důvod, pro který odvolací soud zákonný požadavek preventivní ochrany práv a tedy naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení nepokládal v daném případě za naplněný, představuje jasně deklarované stanovisko žalovaného v jeho přípisu z 3. 10. 2013 o jeho neochotě již cokoliv plnit z uzavřené smlouvy z 10. 12. 1997.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015).
V rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, Nejvyšší soud vyslovil závěr, dle kterého „je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. O takový případ jde i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Posouzení platnosti výpovědi z nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval.“ (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009).
V rozsudku ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4808/2008, pak Nejvyšší soud uvedl, že „ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že v době podání žaloby měl žalobce vědomost o tom, že žalovaná nemíní smluvní závazky splnit (proto také smlouvu vypověděla) a znal důvody jejího postoje (namítaná nemožnost plnění). Určovací žaloba neeliminuje stav ohrožení práva žalobce. Takový stav totiž již nastal a nelze ho řešit jinak než žalobou na plnění ze smlouvy. Případné určení existence právního vztahu založeného smlouvou ze dne 28. 4. 2004 totiž neřeší podstatu sporu účastníků a nemůže jejich dalším sporům (konkrétně sporu na plnění žalované ze smlouvy) ani předejít. I kdyby bylo soudem určeno, že právní vztah účastníků ze smlouvy o spolupráci trvá (tzn. byla-li by odstraněna nejistota žalobce ohledně existence právního vztahu s žalovanou), právní postavení žalobce jako smluvní strany by zůstalo nejistým, neboť druhá smluvní strana (žalovaná) již odmítla své závazky ze smlouvy splnit s odůvodněním, že takové plnění je nemožné. Splnění smluvního závazku se lze domáhat toliko žalobou na plnění. Pouze v řízení o splnění smluvních povinností žalované (popř. některé z nich) je pak namístě zjišťovat, zda se plnění žalované ze smlouvy stalo nemožným, a otázku, zda vypovězení smlouvy ze strany žalované je platným a účinným právním úkonem či nikoli, lze v řízení na plnění posoudit prejudiciálně. Jinak řečeno, žalobcem požadované určení nemůže posílit či upevnit jeho právní postavení a není zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků“.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným, který byl založen smlouvou, trvá, a neodchýlil se tak od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jakkoliv dovolatelka odkazuje ve svém dovolání i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 635/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015), Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že ve smlouvě je sjednán i velmi významný závazek žalovaného („žalovaný prohlašuje, že…svým účinným spolupůsobením za pomoci tvorby územního plánu umožní…pro rychlou realizaci PVA jako jediného pražského výstaviště na jeho území…“), že tento závazek dosud nebyl porušen, ale je nejistý, protože žalovaný tvrdí, že od smlouvy platně odstoupil. Dovolatelka přitom přehlíží, že pro závěr odvolacího soudu o tom, že podané žalobě nesvědčí naléhavý právní zájem, bylo právě určující jasně deklarované stanovisko žalovaného v jeho přípisu z 3. 10. 2013 o jeho neochotě již cokoliv plnit z uzavřené smlouvy z 10. 12. 1997.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu