ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5732.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5732/2017-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DELTA INVEST, s.r.o. , se sídlem v Olomouci – Droždíně, U Cihelny 263/32, PSČ 779 00, IČO 25914391, zastoupené JUDr. Ivanem Solilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, PSČ 110 00, proti žalované InFuel s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Wolkerova 39/25, PSČ 779 00, IČO 29305799, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2, PSČ 779 00, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 329/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 75 Co 96/2017–256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. února 2017, č. j. 21 C 329/2016-176, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 150 000 Kč za dobu od 24. srpna 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. června 2017, č. j. 75 Co 96/2017-256, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 150 000 Kč za dobu od 24. srpna 2016 do zaplacení se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů (výrok pod bodem II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž nesprávnost právního posouzení shledává žalobkyně v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, nesprávně posoudil platnost uznání dluhu valnou hromadou a neplatnost postoupení pohledávky ve výši 191 206 Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. listopadu 2015. Nesprávné posouzení vedlo podle dovolatelky odvolací soud k závěru, že jednostranný zápočet žalobkyně učiněný ke dni 22. prosince 2015 je neplatný, a tudíž „k zániku předmětu řízení“ došlo učiněním jednostranného zápočtu žalovanou ke dni 9. 3. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval tím, zda dovolání obsahuje stanovené náležitosti a zda je přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Ačkoliv žalobkyně ve svém dovolání konstatovala, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky platnosti postoupení pohledávky ze dne 5. listopadu 2015, ve skutečnosti se neztotožnila se zjištěním nalézacích soudů, že částka 3 758 000 Kč půjčená B. žalované není jednou půjčkou, nýbrž souhrnem několika dílčích půjček. V dovolání se pak věnovala především tomu, proč by soudy měly s předmětnou částkou nakládat jako s jedinou půjčkou, nikoli jako se souhrnem několika samostatných půjček. Na základě vlastních skutkových závěrů, odlišných od skutkových zjištění nalézacích soudů, pak vyvodila vlastní náhled na skutkový základ sporu a v souvislosti s ním pak formulovala otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, ze dne 28. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Cdo 1433/2006, a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004). Těmito svými námitkami však nezaložila přípustnost dovolání, neboť se nejedná o přípustný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolatelka dále namítla, že dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena otázka, zda lze považovat zápis z valné hromady učiněný společníky, kteří jsou zároveň i jednateli společnosti, za právní jednání společnosti účinné vůči třetím osobám. Tuto otázku dovolatelka směřovala do právního posouzení odvolacího soudu, podle nějž pro běh promlčecí lhůty (pohledávky, která měla být předmětem zápočtu) nemá žádného vlivu úkon společníků učiněný na valné hromadě konané dne 6. října 2014.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož odvolací soud svůj právní závěr o nezpůsobilosti pohledávky žalobkyně ve výši 191 206 Kč k započtení podložil nejen argumentací o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, ale též doplnil, že důvodem pro nezpůsobilost této pohledávky k započtení je i skutečnost, že k promlčení pohledávky na zaplacení částky 191 206 Kč došlo před tím, než se započítávané pohledávky staly způsobilými k započtení, je zřejmé, že za situace, kdy nebyla dovoláním řádně napadena otázka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nemůže přípustnost dovolání žalobkyně samostatně založit ani druhá dovolatelkou nastolená otázka.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Touto námitkou totiž dovolatelka uplatňovala procesní vadu, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. K vadě řízení může dovolací soud přihlédnout za určitých podmínek pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vyčítala přílišný formalistický přístup jak při posuzování platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, tak i při posuzování platnosti uznání dluhu. Dovolatelka však u této námitky nevymezila, které kritérium přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. by mělo být naplněno a zejména nevymezila konkrétní otázku, která by měla zakládat přípustnost dovolání. Dovolatelka v této souvislosti namítala, že v obou případech z provedeného dokazování vyplynuly skutečnosti svědčící o platnosti obou těchto jednání a odvolací soud je ignoroval. Jak však shora uvedeno, dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně a tato skutková zjištění přezkoumávat nemůže. Dovolatelka podáním ze dne 21. listopadu 2017, tedy po uplynutí lhůty pro podání dovolání, doplnila svoji argumentaci o formalistickém přístupu odvolacího soudu. Jak však sama správně uvedla, v podání po uplynutí lhůty může dovolatel rozvinout svoji argumentaci, k takovému podání však nelze přihlížet při posouzení otázky, zda dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241b odst. 3 prvou větu o. s. ř.). Navíc dovolatelka nadále vychází z toho, že žalovaná uzavřela s B. pouze jednu smlouvu o půjčce, ač odvolací soud učinil skutkové zjištění, že šlo o více smluv.
Pokud dovolatelka namítala, že jednatel žalované překročil své jednatelské oprávnění, přičemž toto bylo spojeno s porušením dobrých mravů, opírala svá tvrzení o skutečnosti, které nebyly zjištěny nalézacími soudy, a tudíž i z tohoto důvodu by ani tato námitka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu