ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5733.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5733/2017-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Fotovoltaická elektrárna Eliška – Čáslav s. r. o. se sídlem v Tuchlovicích, Hornická 639, IČO 28919408, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 1 057 261,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 C 8/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 17 Co 702/2015-110, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 28 C 8/2013-51, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud rozhodl, že rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 6. prosince 2012, č. j. 04921-20/2012-ERÚ, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 14. září 2012, č. j. 04921-14/2012-ERÚ, se nahrazuje tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 1 057 261,49 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 17 Co 702/2015-110, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, výrok II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, o kterém Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání.
První otázka dovolatelky se týkala toho, „zda je výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů aktivně legitimován domáhat se zaplacení zbývající části podpory, která mu měla být zaplacena ze strany odběratele elektrické energie, avšak zaplacena nebyla z důvodu odvodu, když k tomu odvodu došlo na základě právního předpisu, který je v rozporu s ústavním pořádkem a právem EU.“ Dovolatelka se ovšem dále v dovolání věnovala pouze té části citované otázky, která se týkala tvrzené protiústavnosti zákona č. 402/2010 Sb., kterým byly zavedeny odvody výrobců elektřiny ze slunečního záření. První část uvedené otázky vztahující se k tomu, zda je žalobkyně aktivně legitimována k tomu, aby se domáhala zaplacení části podpory nevyplacené z důvodu odvodů, již v dovolání nijak rozvinuta nebyla a dovolatelka se argumentaci k této části otázky dále nevěnovala. Ohledně otázky vztahující se k aktivní legitimaci dovolatelky tedy nezbývá než konstatovat, že není vymezena způsobem uvedeným §241a odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka nikde v dovolání nevyložila, jaké právní posouzení odvolacího soudu vztahující se k její aktivní legitimaci je nesprávné a proč. K tvrzené protiústavnosti předpisu, k níž se vztahovala podstatná část dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že zákon č. 402/2010 Sb. byl již podroben přezkumu před Ústavním soudem, který nálezem ze dne 15. května 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neshledal jeho protiústavnost. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud neshledal důvod pro předložení uvedeného zákona Ústavnímu soudu, jak požadovala dovolatelka.
Druhá otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda námitka negativního dopadu tzv. rdousícího efektu může být uplatněna pouze v daňovém řízení. Dovolatelka požadovala, aby Nejvyšší soud tuto otázku posoudil jinak, než tomu bylo v jeho dosavadní rozhodovací praxi. Ani tato otázka formulovaná dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání. Nejvyšší soud totiž nemá důvod se v řešené věci odchýlit od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe, která vychází z rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14) a podle které námitku rdousícího efektu nelze uplatnit v civilním řízení. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 267/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3492/2016. Jestliže dovolatelka argumentovala tím, že Ústavní soud nevyloučil možnost, že v individuálních případech mohou mít odvody na výrobce likvidační dopad, nezbývá, než odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které posuzování likvidačního dopadu odvodů v civilním řízení, v němž výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů žaluje distribuční společnost, je irelevantní, neboť žalovaná distribuční společnost není konečným příjemcem odvodu, nýbrž pouze subjektem, který má povinnost odvod vybrat a odvést jej do státního rozpočtu. I v případě závěru o rdousícím efektu odvodu by tak žalobě v takovém řízení nemohlo být vyhověno z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 936/2014, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1230/2015.
V rámci své argumentace dovolatelka také (stejně jako v řízení před soudy obou stupňů) navrhovala, aby Nejvyšší soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky vztahující se k tomu, zda jsou ustanovení upravující odvody výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů v souladu s právem EU, zda odvody nezasahují do základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod Evropské unie a další. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není na místě předložit dovolatelkou formulované předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť jejich případné řešení by nemělo na výsledek předmětného civilního řízení žádný vliv. Jak již bylo uvedeno výše, otázky vztahující se k aplikaci a interpretaci právní úpravy odvodů výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů, nejsou relevantní pro civilní řízení, v němž výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů požaduje vyplacení části podpory po distribuční společnosti, která odvody strhla a odvedla do státního rozpočtu. Tyto otázky by mohly být relevantní v případném řízení daňovém, neboť solární odvody jsou podle §2 odst. 3 písm. b) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, daní, jejímž poplatníkem je výrobce elektřiny ze slunečního záření, plátcem je provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy (viz §7b zákona č. 180/2005 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2012) a správu odvodu vykonávají územní finanční orgány (viz také závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57). Soudní dvůr EU se ve svých rozhodnutích opakovaně vyjadřuje k tomu, že nemůže rozhodnout o předběžné otázce, jejíž řešení nemá vztah k předmětu sporu v původním řízení, tedy pokud jde o otázku hypotetickou, jejíž řešení není pro daný spor relevantní (viz například bod 41 rozsudku Soudního dvora EU ve věci Elshani, C-459/07). Z uvedeného vyplývá, že není na místě předložit Soudnímu dvoru EU předběžné otázky formulované dovolatelkou.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť žádná z dovolatelkou formulovaných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu