ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.6102.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 6102/2017-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CALLISTO-WOOD, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Ruzyni, Drnovská 194/14, IČO 16191536, proti žalovanému městu Žamberk , se sídlem v Žamberku, Masarykovo náměstí 166, PSČ 564 01, IČO 00279846, o zaplacení částky 463 811,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 111 C 59/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. února 2017, č. j. 23 Co 5/2017-69, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem pro uznání ze dne 24. října 2016, č. j. 111 C 59/2015-50, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 463 811,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 373 315,50 Kč od 1. září 2015 do zaplacení (I. výrok) a nahradit jí náklady řízení (II. výrok). Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem vydaným podle §153a odst. 3 o. s. ř. na základě tzv. fikce uznání žalobou uplatněného nároku, která měla podle §114b odst. 5 o. s. ř. nastat poté, co žalovaná strana nereagovala na usnesení vydané soudem prvního stupně podle §114b odst. 1 o. s. ř. a obsahující tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření k podané žalobě.
Odvolací soud usnesením ve výroku uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neshledal totiž podmínky pro kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., kterou soud prvního stupně adresoval žalované, a tedy ani podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba měla vadu, nebylo z ní totiž zcela zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá. Podle žalobních tvrzení sestával nárok v celkové výši 463 811,70 Kč z částek 373 315,50 Kč (odměna mandatáře), 10 000 Kč (paušální náhrada nákladů) a z daně z přidané hodnoty v zákonné výši, podle žalobního petitu však žalobkyně požadovala zaplatit pouze částku 373 315,50 Kč s úrokem z prodlení. Podle odvolacího soudu neměl o výši žalobou uplatněného nároku jasno ani soud prvního stupně, protože nejprve platebním rozkazem uložil žalované straně, aby žalobkyni zaplatila 463 811,70 Kč a úrok z prodlení z částky 373 315,50 Kč, po vydání platebního rozkazu požadoval (usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. 111 C 59/2015-30) po žalobkyni, aby žalobu co do výše žalované částky upřesnila, aby poté vydal rozsudek obsahující týž výrok, jako platební rozkaz.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, protože zcela pominul „existenci institutu chyby v psaní“. Podle ní je z označení žaloby i z obsahu žaloby zcela zřejmé, že se od počátku domáhala částky 463 811,70 Kč a částka 373 315,50 Kč je zjevnou chybou v psaní, je totiž podle ní jasné, že byla nesprávně opsána dílčí částka z předchozího odstavce. Dovolatelka cituje z u snesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 2036/2010, z něhož podle jejího názoru plyne, že „žalovaný nárok a jeho výše má být zřejmý z obsahu celé žaloby v kontextu s připojenými listinami“. Odvolává se rovněž na rozsudek ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, z něhož podle jejího názoru plyne, že chyba v psaní není totéž co vada žaloby, která by činila žalobu neurčitou, je-li z textu žaloby a z připojených listin výše uplatněného nároku zřejmá. Je přesvědčena, že judikatura vztahující se k opravě chyb, jichž se ve svých rozhodnutích dopouští soud, by se měla vztahovat též na chyby, jichž se dopouštějí účastníci řízení. V té souvislosti zmiňuje například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. 25 Cdo 3908/2016, podle něhož zjevnou nesprávností jsou takové chyby, které „jsou pro každého zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné, zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí“. Otázku, jaký vliv má zjevná a rozpoznatelná písařská chyba vliv na projednatelnost žaloby, Nejvyšší soud podle jejího názoru dosud neřešil.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenými (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud, vycházeje z rozhodnutí soudu prvního stupně a z obsahu spisu, svůj závěr, že žaloba byla neurčitá, založil na tom, že ani soudu prvního stupně nebylo zcela jasné, jaký nárok byl vlastně žalobou uplatněn. Tomuto jeho závěru nelze nic vytknout. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že až poté, co soud prvního stupně vyzval žalovanou stranu podle §114b odst. 5 o. s. ř., aby se vyjádřila k žalobě, a poté, co žalovanému uplynula výzva k vyjádření, vyzval žalobkyni podle §43 o. s. ř., aby odstranila neurčitost žaloby spočívající v tom, že podle označení a podle svého obsahu je její podání žalobou o zaplacení částky 463 811,70 Kč, v rozporu s tím je však v petitu žaloby požadována jiná částka, totiž 373 315, 50 Kč s úrokem z prodlení. Vyzval ji, aby uvedený rozpor odstranila. Žalobkyně reagovala na výzvu soudu tak, že se dopustila chyby v psaní, žalována je částka 463 811,70 Kč, která je zřetelně uvedena v textu žaloby, úrok z prodlení je požadován z téže částky. Soud prvního stupně poté vydal rozsudek pro uznání, v němž, jak již uvedeno, přiznal žalobkyni částku 463 811,70 Kč a úrok z prodlení z částky 373 315, 50 Kč s odůvodněním, že „v době, která následovala po uznání nároku žalovaným, žalobce žalobu upřesnil s tím, že požaduje více na úroku z prodlení, pak k tomuto úkonu soud, po opakovaném zvážení procesní situace, již nemohl přihlédnout“.
Soud prvního stupně si tudíž zjevně nebyl jist tím, zda žalobkyně požaduje částku 463 811,70 Kč nebo 373 315, 50 Kč, procesní situaci „opakovaně zvažoval“, aby po upřesnění žaloby přiznal žalobkyni sice částku 463 811,70 Kč, avšak s úrokem z prodlení z dříve v petitu uvedené částky částky 373 315, 50 Kč s odůvodněním, že z ní byl úrok původně požadován. Obsah žaloby je však možné vyložit také tak, že přesto, že má žalobkyně nárok na zaplacení vyšší částky, požaduje (jak v petitu výslovně uvádí) jen částku 373 315, 50 Kč (tj. jen odměnu mandatáře bez paušální náhrady nákladů a bez DPH).
Nejvyšší soud v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, přijal a odůvodnil závěr, že za „písařskou chybu“ lze pokládat jen takovou chybu, která by jako taková byla adresátem písemnosti (soudem) rozpoznatelná. Chyba, kterou v této věci udělala žalobkyně, však zjevně rozpoznatelná nebyla; pokud by tomu tak bylo, neujasňoval by si soud prvního stupně výši požadovaného plnění. S uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy usnesení odvolacího soudu není v rozporu. Postup odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 23 Cdo 1733/2017 (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010), podle něhož „údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány.“
Nebyl-li si soud prvního stupně jist rozsahem žalobou uplatněného nároku, měl žalobkyni ještě předtím, než vydal platební rozkaz obsahující kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., vyzvat k odstranění vady žaloby spočívající v její neurčitosti. Za popsané situace je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s jím zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (odvolacím soudem nesprávně uvedena sp. zn. 23 Cdo 968/2003), podle něhož „soud nemůže o věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. také tehdy, jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení.“ Neurčitá žaloba a v jejím důsledku existující nejistota o tom, co je předmětem řízení, zakládá procesní vadu, která brání soudu pokračovat v řízení.
Dovolatelka tedy otázkou, kterou předkládá, dovolacímu soudu podsouvá svůj vlastní závěr o charakteru chyby, které se v žalobě dopustila, který se však liší od východiska, na němž své rozhodnutí založil odvolací soud a jemuž vzhledem k obsahu spisu nelze nic vytknout.
Žalobkyní zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 2036/2010 na daný případ rovněž nedopadá, dovolací soud v něm řešil námitku vztahující se k nedostatku skutkových tvrzení, jimiž měla být vymezena povaha žalobou uplatněného nároku.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání podle §243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, §243b o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu