ECLI:CZ:NS:2018:24.CDO.3072.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3072/2018-942
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, a b) F. F. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Barborou Peštovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, proti žalovaným 1) L. V. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, 2) J. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská
č. 674/55, 3) M. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní
č. 8/11, 4) Římskokatolické farnosti u kostela sv. Filipa a Jakuba, Praha-Hlubočepy , se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově č. 221/8, IČ 48136034, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova č. 247/7, 5) České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
č. 390/42, IČ 69797111, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 7/2013, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. dubna 2017, č.j. 29 Co 62/2017-775, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Dvouletého, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská
č. 674/55.
III. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská
č. 674/55.
IV. Jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7.10.2013, č.j. 44 C 8/2013-17, rozhodl, že věci vedené pod sp. zn. 44 C 7/2013 (žalobci M. N. a F. F.)
a sp. zn. 44 C 8/2013 (žalobkyně M. J.) se spojují ke společnému projednání
a věc se bude nadále projednávat pod sp. zn. 44 C 7/2013. Rozsudkem ze dne 14.11.2016, č.j. 44 C 7/2013-685, soud řízení zastavil v části, kterou se žalobci a) a b) domáhali určení, že závěť M. S., narozené XY, sepsaná dne 22.12.2010 je neplatná (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobci F. F. a M. N. jsou dědici
ze zákona po zůstavitelce M. S. (výrok II.), i žalobu na určení, že žalobkyně M. J. je dědičkou po zůstavitelce M. S. (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání M. N., F. F. a M. J. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.4.2017, č.j. 29 Co 62/2017-775, rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 14.11.2016, č.j. 44 C 7/2013-685, potvrdil, když se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že „žádný ze žalobců neunesl ohledně tvrzené existence společné domácnosti se zůstavitelkou M. S. důkazní břemeno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání s návrhem „aby dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v plném rozsahu, ve kterém byl výrok napaden, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 62/2017, ze dne 20. dubna 2017 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“. Uvedli, že odvolací soud se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vedení společné domácnosti, a také pochybil v tom, že rozhodoval o dědicích ze zákona, aniž posoudil závěť, jejíž neplatnost oni v řízení namítali, a nejsou si vědomi procesního úkonu, kterým by vzali zpět žalobu v části, kterou se domáhali určení neplatnosti sporné závěti.
K dovolání žalobců a) a b) se vyjádřili žalovaní 1) a 2), podle nich není dán žádný důvod přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska aplikace a interpretace ustanovení §115 a §475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) - zejména z hlediska závěru, že i když „o tom, že se každý ze žalobců se zůstavitelkou více či méně pravidelně stýkal, ve větším či menším rozsahu a za úplatu či bez úplaty jí v inkriminovaném období vypomohl (nejvíce zřejmě – jak z provedených důkazů vyplývá – žalobce b/), není sice pochyb, naplnění podstaty zákonem v ustanovení §475 odst. 1 obč. zák. stanovené podmínky společné domácnosti však v ani jednom případě prokázáno nebylo“, když žalobci netvořili
se zůstavitelkou spotřební společenství trvalé povahy, v němž by bez rozlišování hospodařili se svými příjmy, žalobkyně a) vedla společnou domácnost se svými syny, nebylo ani tvrzeno, že společnou domácnost vedli také žalobkyně a) se žalobcem b), - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 2301/2012; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 2026/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.6.2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pokud dovolatelé namítají, že „soud automaticky připustil rozhodování o dědicích
ze zákona, aniž posoudil závěť předloženou žalovanými, jejíž neplatnost byla napadena již v průběhu řízení“, a že „jednoznačně mělo být nejprve provedeno dokazování z hlediska platnosti závěti a oprávněnosti závětních dědiců a teprve následně v případě shledání neplatnosti závěti mělo probíhat rozhodování o případných dědicích ze zákona“, a že si nejsou vědomi úkonu částečného zpětvzetí žaloby (ohledně neplatnosti závěti), jde o námitky, jimiž uplatnili jiné dovolací důvody, než je řešení rozhodné právní otázky, na které by záviselo rozhodnutí o jejich dědickém právu ze zákona; vedení společné domácnosti se zůstavitelkou (v řízení vedeném i za účasti v závěti označených dědiců) neprokázali a v důsledku toho dědici po zůstavitelce nejsou, bez ohledu na to, zda je závěť zůstavitelky ze dne 22.12.2010 platná (a budou dědit v ní ustanovení dědici) či neplatná (a dědictví tak připadne státu jako tzv. odúmrť). Ani tyto námitky tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Protože dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu není, na základě vymezených důvodů dovolání, přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s..ř., ve znění účinném do 29.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších přepisů, a některé další zákony), odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu