ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1130.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1130/2018-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce: K. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod křížkem 428/4, Praha 4, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: ŠINDELÁŘ SPEDITION s. r. o. , se sídlem Sedlec 49, IČO 26024641, zastoupená Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 375/2007, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 55 Co 405/2015-503, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 55 Co 405/2015-554, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 55 Co 405/2015-503, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 55 Co 405/2015-554, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 5. 2015, č. j. 20 C 375/2007-448, v napadeném rozsahu tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 6.435.759,70 Kč s příslušenstvím, jinak žalobu o 3.798.808,30 Kč s příslušenstvím zamítl, dále žalované uložil povinnost platit žalobci 6.565,40 Kč měsíčně, jinak žalobu o zaplacení 3.282,60 Kč měsíčně zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí založil na závěru, že částka, kterou žalobci přiznal soud prvního stupně, odpovídá těžkému poškození zdraví v podobě ochrnutí na všechny čtyři končetiny a dalších navazujících zdravotních potíží, jenž žalobce utrpěl v důsledku dopravní nehody způsobené nepojištěným vozidlem vedlejší účastnice řízení a které jej bez jakékoli perspektivy zlepšení vyřazují ze všech oblastí života. Protože však poškozený v době nehody nebyl připoután bezpečnostním pásem, porušil závažným způsobem svou povinnost vyplývající ze zákona č. 168/1999 Sb. [správně §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu] a je na místě považovat za přiměřený podíl jeho spoluúčasti na vzniklé újmě na zdraví v rozsahu jedné třetiny. Jen v případech, kdy by se kumulovalo více takových okolností, jako např. jízda bez bezpečnostních pásů spolu se znalostí, že řidič je pod vlivem alkoholu, by bylo možno uvažovat o 50% spoluúčasti, o takovou situaci se zde ale nejedná.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba o zaplacení 3 798 808,30 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 3 282,60 Kč měsíčně zamítnuta, napadl žalobce dovoláním, přičemž vůči právnímu závěru o spoluúčasti na vzniku újmy na zdraví namítá, že z provedeného dokazování vyplynulo, že ke stejnému poranění krční páteře a míchy by mohlo dojít i v případě, kdyby připoután bezpečnostním pásem byl, a proto tato okolnost není sama o sobě dostačující pro aplikaci ustanovení §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala také žalovaná, která nesouhlasí s mírou spoluzavinění žalobce na vzniku újmy na zdraví ve výši jedné třetiny. Zpochybňuje přitom skutková zjištění odvolacího soudu a domnívá se, že kdyby poškozený byl připoután bezpečnostním pásem, zřejmě by došlo k poranění méně závažného charakteru. Vzhledem k tomu, že nepřipoutáním naopak porušil jednu ze svých základních právních povinností při provozu na pozemních komunikacích, mělo by být jeho spoluzavinění určeno nejméně ve výši jedné poloviny.
Jsou-li v dovolání uplatněny námitky, které nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. řešit, a přípustnost dovolání tak podle ustanovení §237 o. s. ř. založit nemohou. To zásadně platí i pro případy, kdy je namítáno nesprávné posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a protiprávním jednáním (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu o přiměřenosti míry spoluzpůsobení si újmy poškozeným v rozsahu jedné třetiny přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. také nezakládají. Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Dovolací soud má přitom v posuzované věci za to, že odvolací soud se při stanovení míry spoluzpůsobení si újmy poškozeným (tzv. spoluzavinění) v rozsahu jedné třetiny nedopustil zjevné nepřiměřenosti, a jeho rozhodnutí tudíž nevybočilo z mezí akceptovatelného uvážení, když jedinou okolností na straně poškozeného, kterou na základě zjištěného skutkového stavu mohl vzít v potaz, bylo nepřipoutání bezpečnostním pásem. Jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se podíl poškozeného na vzniklé škodě může blížit až jedné polovině, jestliže např. vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že jeho řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, rozsudek ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, publikovaný pod C 7833 Souboru). Odkazuje-li žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 91/2010 (publikované pod C 9409 Souboru) a sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, v obou rozhodnutích šlo o kumulaci porušení povinností na straně poškozeného, tj. nepřipoutání se bezpečnostním pásem a současně vědomost o podnapilosti řidiče. V prvém případě byla stanovena spoluúčast poškozeného na vzniku újmy v rozsahu 50 %, v druhém případě 35 %. Hranice 50 % je však stanovena jako horní a nevylučuje tedy, aby v konkrétních případech i při kumulaci nepoužití bezpečnostních pásů s např. vědomostí o požití alkoholu řidičem byla míra spoluúčasti stanovena v nižším rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). V daném případě se tedy o odklon od ustálené rozhodovací praxe nejedná a dovolání žalobce ani žalované nejsou ani z tohoto hlediska podle §237 o. s. ř. přípustná.
Nejvyšší soud proto obě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu