ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1155.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1155/2018-298
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. D. , zastoupená JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 3, Jablonec nad Nisou, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 1 872 818 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 31/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 53 Co 317/2017, 53 Co 465/2016-275, takto:
Dovolání proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 53 Co 317/2017, 53 Co 465/2016-275, se ohledně částky 288 000 Kč zamítá , jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 53 Co 317/2017, 53 Co 465/2016-275, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 6. 2016, č. j. 41 C 31/2012-199, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 5. 2017, č. j. 41 C 31/2012-245, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 7. 2017, č. j. 41 C 31/2012-258, v zamítavém výroku o věci samé do částky 528 161,60 Kč s příslušenstvím (výrok I), zrušil jej v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 200 000 Kč, ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve výroku o soudním poplatku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II), a odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku o věci samé (výrok III). Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že dne 20. 7. 2009 došlo k dopravní nehodě, při níž se střetla dvě vozidla, žalobkyně utrpěla otřes mozku, zhmoždění levého ramene a těžší podvrtnutí krční páteře. Vozidlo, v němž cestovala žalobkyně jako spolujezdec, a jehož provozovatel měl účast na střetu provozů, bylo pojištěno u žalované. Trvalým následkem utrpěného úrazu je poúrazové omezení hybnosti krční páteře, u žalobkyně došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, její příznaky postupně odezněly, ale stav vyústil do diagnózy přetrvávající změny osobnosti po katastrofické zkušenosti. Žalobkyni byla dne 1. 7. 2011 přiznána invalidita III. stupně z psychiatrické indikace následkem dopravní nehody. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č.168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Rozsudek v potvrzujícím výroku ohledně částky 528 161,60 Kč odůvodnil tím, že závěry znaleckého posudku vyloučily příčinnou souvislost mezi vznikem glaukomu u žalobkyně a dopravní nehodou. Proto soud prvního stupně správně zamítl nároky, které žalobkyně požadovala v souvislosti se vznikem glaukomu, a to nárok na odškodnění bolesti ve výši 15 600 Kč, nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 24 000 Kč a zvýšení náhrady za ZSU 168 000 Kč. Nedůvodným shledal též nárok na náhradu nákladů léčení ve výši 32 561,60 Kč proto, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a dopravní nehodou, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 288 000 Kč, který žalobkyně uplatnila u soudu až dne 23. 2. 2016, tedy po uplynutí promlčecí doby. Nárok na zaplacení částky 288 000 Kč žalobkyně uplatnila s odůvodněním, že soudem ustanovený znalec ohodnotil ZSU podle položky 016 – vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací – 1500 body, zohlednil přitom přiznání invalidity III. stupně, zatímco žalobkyně původně v žalobě podané dne 4. 4. 2012 vycházela z předchozího znaleckého posudku, který ZSU podle stejné položky ohodnotil 1200 body, neboť nemohl zohlednit později přiznanou invaliditu. Částka 288 000 Kč tedy představuje část náhrady za ztížení společenského uplatnění v důsledku psychického poškození zdraví (300 bodů x 120 Kč/bod) ve výši 36 000 Kč a zvýšení základní částky o sedminásobek, tj. 252 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasila s posouzením otázky promlčení nároku na zaplacení částky 288 000 Kč, vytýkala soudu, že se dostatečně nezabýval počátkem běhu promlčecí doby v souvislosti s okamžikem ustálení jejího zdravotního stavu, poukázala na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005. Nesouhlasila též se závěrem odvolacího soudu o neexistenci souvislosti poškození zraku žalobkyně s dopravní nehodou. Podle žalobkyně není možné s poukazem na zdravotní predispozice v době před nehodou její nárok odmítnout. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007. Konečně nesouhlasila se zamítnutím žaloby o zaplacení částky 32 561,60 Kč, soud měl alespoň určitý finanční rozsah léčby dovodit na základě notoriety, náklady na léčbu v řádu desetitisíců lze pokládat za odpovídající. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání žalobkyně, napadený rozsudek považovala za správný.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro posouzení otázky promlčení nároku žalobkyně na zaplacení náhrady za ZSU ve výši 288 000 Kč, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není však důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Promlčení se tedy v dané věci posuzuje podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, neboť je uplatněn přímý nárok poškozeného na pojistné plnění vůči pojistiteli odpovědnosti škůdce.
Podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli.
Podle §3 písm. b) citovaného zákona pro účely tohoto zákona se rozumí pojistnou událostí nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění.
V případě škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění pojem pojistná událost zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody (dopravní nehoda), ale i vznik škody samotné, tj. okamžik, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil natolik, aby bylo možné poprvé konkrétně hodnotit ztížení společenského uplatnění vyjádřené jednotlivými položkami přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb., a kdy tedy bylo lze na základě skutkových okolností objektivně provést jeho ohodnocení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod č. 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013 uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 14695, dále jen „Soubor“).
Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Plnění pojistitele poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, při posouzení promlčení nároku poškozeného proti pojistiteli se proto neuplatní úprava občanského zákoníku o promlčení nároku na náhradu škody (§106 odst. 1 obč. zák.), jak ji nesprávně aplikoval odvolací soud, nýbrž úprava o promlčení nároku na pojistné plnění podle §101 obč. zák. ve spojení s §8 zákona o pojistné smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 969/2014, uveřejněný pod C 14946 Souboru, a rozsudek ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012, uveřejněný pod C 13868 Souboru).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, k dopravní nehodě došlo dne 20. 7. 2009 a psychický stav žalobkyně se ustálil nejpozději okamžikem přiznání invalidity III. stupně, tj. 1. 7. 2011 (žádné změny jejího psychického stavu po tomto datu ze skutkových zjištění nevyplývají). Nárok na zaplacení částky 288 000 Kč byl žalobkyní uplatněn u soudu dne 23. 2. 2016 (rozšíření žaloby ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění o tuto částku). Tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobkyně na pojistné plnění tak začala běžet až 1 rok po pojistné události (v případě odškodnění ZSU až za rok po ustálení zdravotního stavu) a její běh skončil dnem 1. 7. 2015. Byť tedy odvolací soud otázku promlčení posoudil podle nesprávného právního předpisu, je jeho závěr o promlčení nároku žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 288 000 Kč správný.
Poukazovala-li žalobkyně na rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2682/2005, v němž byla řešena otázka okamžiku vzniku škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění, odkaz žalobkyně není případný, neboť odvolací soud se v souladu s uvedeným rozhodnutím zabýval okamžikem ustálení jejího zdravotního stavu, kdy žalobkyně měla k dispozici skutkové okolnosti, z nichž mohla zjistit rozsah škody. Odvolací soud pak v důsledku aplikace nesprávného právního předpisu stanovil chybně počátek běhu promlčecí doby, avšak jeho závěr o promlčení nároku, jak již bylo shora řečeno, je správný.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu i přes aplikaci nesprávného právního předpisu správné, dovolací soud postupoval podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu do částky 288 000 Kč jako nedůvodné zamítl.
Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky vlivu její predispozice (glaukom vyskytující se v rodině žalobkyně) na vznik újmy na zdraví odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007. Tento odkaz dovolatelky není případný již vzhledem k odlišným skutkovým východiskům. V odkazované věci hlavní příčinou, která poškození zdraví a následnou škodu vyvolala, byl pracovní úkon zaměstnance (zvedání břemene), vrozené degenerativní změny na páteři se podílely na zdravotním stavu poškozeného jen okrajově. V nyní projednávané věci žalobkyně poškození oka při dopravní nehodě neutrpěla a závěry znaleckého posudku vyloučily souvislost rozvoje glaukomu u žalobkyně s dopravní nehodou. Bez ohledu na to, jakou roli při vzniku glaukomu měla predispozice žalobkyně k takovému onemocnění, onemocnění glaukomem není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví žalobkyně při dopravní nehodě. Především však dovolatelkou uplatněné námitky týkající se posouzení onemocnění glaukomem nesměřují k vyřešení otázky hmotného či procesního práva, nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů soudem a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že mezi onemocněním glaukomem a dopravní nehodou, při níž žalobkyně utrpěla škodu na zdraví, není příčinná souvislost.
Posouzení existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění; v řízení o náhradu škody se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právním posouzením příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). V tomto směru odvolací soud nepochybil.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu týkajícího se poškození zraku dovolatelky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 192 000 Kč představující požadovanou náhradu za ztížení společenského uplatnění v důsledku onemocnění oka, jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby do částky 32 561,60 Kč s příslušenstvím (náklady spojené s léčením) a do částky 15 600 Kč (náhrada za bolest v souvislosti s poškozením zraku).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle ust. §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Předmětem řízení před odvolacím soudem byly mimo jiné nároky na náhradu bolestného a na náhradu nákladů spojených s léčením. Jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.
Vzhledem k tomu, že nároky na odškodnění bolesti a na náhradu nákladů léčení nepřevyšují samostatně 50 000 Kč a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje v tomto rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl podle §243c o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem ve věci samé částečně zrušen včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci samé (§151 odst.1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu