ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3238.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3238/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 274/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012, č. j. 44 Co 379/2010-420, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, č. j. 61 C 274/96-358, zamítl žalobu na zaplacení částky 90.760,- Kč s příslušenstvím, spočívající v náhradě ušlého výdělku ve výši 50.000,- Kč, ušlého státního příspěvku stavebníkům ve výši 30.000,- Kč, škody na nezabezpečeném materiálu na výstavbu rodinného domku ve výši 10.000,- Kč a nákladech obhajoby ve výši 760,- Kč. Uvedená škoda měla být žalobci způsobena nezákonným odsouzením a výkonem trestu odnětí svobody.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částek 30.000,- Kč a 50.000,- Kč a v nákladovém výroku. Ve zbytku odvolání žalobce odmítl, a to i s odkazem na §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání žalobce (ohledně nároku na zaplacení částky 10.000,- Kč a 760,- Kč) nelze dovodit z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť výrokem o odmítnutí odvolání nebylo rozhodnuto ve věci samé, a ani ustanovení §238, §238a odst. 1 a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 734/2013; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích na zaplacení částek 30.000,- Kč a 50.000,- Kč je taktéž nepřípustné.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není přípustné dovolání ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
K přípustnosti dovolání v případě řízení o několika samostatných nárocích se vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009: „ V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně. “ Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r] ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle §444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku) .“
Ve světle této judikatury je tedy třeba posuzovat uvedené nároky z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Vzhledem k tomu, že žádný z nich nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, je dovolání ohledně nich nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu