ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1305.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1305/2018-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. K. , zastoupen JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti žalovanému: Z. S. , zastoupen Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, za účasti České pojišťovny, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody , vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 484/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017, č. j. 17 Co 34/2016-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2015, č. j. 6 C 484/2013-134, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 90.000 Kč, co do 320.000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaný způsobil dne 7. 9. 2012 dopravní nehodu, při níž žalobce utrpěl újmu na zdraví s trvalými následky. Předmětem řízení byly nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též “ZSU“) ve výši pětinásobku základního bodového ohodnocení a náklady za znalecký posudek. Okresní soud dospěl k závěru, že trvalé následky žalobce odůvodňují zvýšení odškodnění za ZSU na dvojnásobek dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), co do dalšího trojnásobku žalobu zamítl. Dle ustálené judikatury nebyla vedlejší účastnice v prodlení s vyplacením mimořádného zvýšení odškodnění za ZSU, neboť tento nárok vzniká až na základě soudního rozhodnutí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 17 Co 31/2016-159, potvrdil meritorní výrok i výrok o náhradě nákladů řízení okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro trvalé následky na zdraví žalobce je na místě mimořádně zvýšit základní bodové ohodnocení ZSU (750 bodů) na dvojnásobek, vyšší odškodnění by již neodpovídalo principu přiměřenosti a individuálním okolnostem dané věci. Dále uzavřel, že žalovaný ani vedlejší účastnice nebyli v prodlení se zaplacením zvýšeného odškodnění a části uplatňovaných nároků a žaloba byla podána předčasně. Vedlejší účastnice postupovala při likvidaci pojistné události řádně, avšak žalobce své nároky řádně nedokládal příslušnými listinami. Ač žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, odvolací soud s poukazem na §150 o. s. ř. a na důvody zvláštního zřetele hodné jemu ani vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, otázka údajně předčasně podané žaloby dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a proto je dovolání přípustné. Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu v otázce přiměřenosti náhrady za nepřezkoumatelné, neodpovídající stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010. Má za to, že jeho postavení je výjimečné, hodné mimořádného zřetele a náhrada přiznaná odvolacím soudem neodpovídá zásadám slušnosti.
Ve vyjádření k dovolání uvedla vedlejší účastnice, že napadený rozsudek je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání by mělo být odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není přípustné podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce utrpěl při dopravní nehodě dne 7. 9. 2012 škodu na zdraví s trvalými následky (resekce části tenkého střeva a s tím spojené problémy s vylučováním a trávícími obtížemi), které žalobce omezují ve výkonu povolání, zejména dlouhodobých služebních cest.
Ve vztahu k výši náhrady za ZSU odvolací soud zohlednil, že žalobce utrpěl nevratné poškození zdraví, které jej omezuje ve sféře pracovního života, a nemožnost vysílání na dlouhodobější pracovní cesty zpomalila jeho profesní růst. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že žalobce utrpěl vážné poškozené zdraví ve věku 26 let, kdy teprve budoval své pracovní uplatnění. Uzavřel proto, že v daném případě jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobci náleží náhrada za ZSU ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení, tj. 180.000 Kč (po odečtení částky 90.000 Kč, která byla žalobci již dříve mimosoudně vyplacena, mu tedy byla přiznána částka 90.000 Kč).
Ve srovnání s obdobnými případy, které dovolací soud rozhodoval [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1811/2015, dále rozsudek téhož soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, pod C 10773 a C 10758], není úvaha odvolacího soudu o výši odškodnění zjevně nepřiměřená, naopak hlediska, která odvolací soud zohlednil, jsou v souladu se závěry ustálené judikatury. Bylo především respektováno východisko, že náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje již v základní výměře náhradu za trvalé nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli jsou obtíže žalobce nepříjemné, není v jejich důsledku vyloučen z pracovního, kulturního ani rodinného života, může provádět v podstatě všechny činnosti jako před úrazem. Okolnost, že žalobce utrpěl v mladém věku úraz, který jej limituje v pracovním zapojení, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval za přiměřené zvýšení odškodnění ZSU na dvojnásobek, nejde o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou a přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou.
Dovolatelem vytýkaný závěr odvolacího soudu, že „přiměřené zvýšení odškodnění [podle §7 odst. 3 vyhlášky] přichází v úvahu opravdu jen výjimečně, a to v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před poškozením zdraví bylo na vysoké úrovni a mimořádné“ je sice nepřesný potud, že současná judikatura nepodmiňuje mimořádné zvýšení odškodnění mimořádným kulturním, sportovním či jiným zapojením poškozeného, avšak o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na tomto nepřesném závěru svědčí (kromě celkového obsahu odůvodnění napadeného rozsudku) především okolnost, že odvolací soud odškodnění žalobce za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky zvýšil (a tedy případ žalobce mimořádným shledal), nikoli však v rozsahu požadovaném žalobcem. Rozsah tohoto zvýšení pak náležitě odůvodnil s odkazem na konkrétní skutkové okolnosti daného případu, jejichž správnost a úplnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá.
Přípustnost dovolání vymezená v dané věci dovolatelem může být založena pouze nesouladem napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, bez významu je tedy poukaz dovolatele na případný odlišný názor odvolacího soudu vyjádřený v jiné věci.
Pokud dovolání směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu