ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1313.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1313/2018-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: J. K. , zastoupená JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovaným: 1. P. M. , 2. MARCO reklamní agentura, spol. s r. o., IČO 60702265, se sídlem Palackého tř. 2203/186, Brno, zastoupená JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Dlážděná 12c, Brno, 3. ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306, se sídlem Masarykovo nám. 1458, Pardubice, o 245 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 47/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 6. 2017, č. j. 23 Co 453/2016-380, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 438 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Milana Staňka, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 23 Co 453/2016-380, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2016, č. j. 23 C 47/2015-261, v zamítavém výroku vůči prvnímu žalovanému ohledně částky 245 000 Kč s příslušenstvím a vůči druhé a třetí žalované ohledně 160 000 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve vztahu k druhé a třetí žalované tak, že jim uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že první žalovaný jako řidič a zaměstnanec druhé žalované způsobil dne 24. 6. 2013 dopravní nehodu, při níž byl poškozen osobní automobil žalobkyně. Provozovatelem vozidla řízeného prvním žalovaným je druhá žalovaná, která měla sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u třetí žalované. Třetí žalovaná vyhodnotila pojistnou událost jako totální škodu a při likvidaci pojistné události vycházela z obvyklé ceny vozidla žalobkyně ve výši 690 000 Kč, od níž odečetla cenu použitelných zbytků 251 112 Kč a rozdíl ve výši 438 888 Kč poukázala žalobkyni. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně ve vztahu k druhé žalované podle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) a ve vztahu k třetí žalované podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného ve sporu (§420 odst. 2 obč. zák.). Po doplnění dokazování znaleckými posudky však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k jiné (vyšší) obvyklé ceně vozidla v době škodní události, a to 775 000 Kč, od ní odečetl cenu použitelných zbytků 251 112 Kč a uzavřel, že zaplatila-li třetí žalovaná žalobkyni 438 888 Kč, zbývá ještě uhradit částka 85 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení 160 000 Kč vůči druhé a třetí žalované, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že dovolací soud dosud komplexně nevyřešil otázku výše škody na věci. Dovolací soud by měl odpovědět na otázku, zda při určení obvyklé ceny věci je třeba vycházet pouze ze znaleckého posudku, či jako v projednávané věci též z již uzavřené kupní smlouvy, kdy sjednaná kupní cena vozidla odpovídá jeho tržní ceně. Soudy obou stupňů též neposoudily nárok žalobkyně z hlediska možného ušlého zisku, odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobkyně nárok na ušlý zisk uplatnila až v odvolacím řízení. Soudy měly žalobkyni žalovanou částku přiznat z titulu ušlého zisku z nerealizované kupní smlouvy, k jejímuž naplnění nedošlo z důvodu pojistné události a totálního zničení předmětu koupě. K tomu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu rozporné. Dále namítala nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ní a druhou a třetí žalovanou, jelikož odvolací soud o náhradě nákladů rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř., ač bylo na místě použití §142 odst. 3 o. s. ř., protože rozhodnutí soudu záviselo na znaleckém posudku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud v napadeném rozsahu změnil rozhodnutí odvolacího soudu, žalobě vyhověl i co do částky 160 000 Kč s příslušenstvím a změnil i navazující výroky o náhradě nákladů řízení.
Druhá žalovaná navrhla odmítnutí podaného dovolání jako zjevně neopodstatněného.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou předkládaná otázka není otázkou dosud neřešenou, odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na řešení předestřených otázek ohledně ušlého zisku napadené rozhodnutí nespočívá.
Otázka výše škody na věci (vozidle), jde-li o tzv. totální škodu, byla již dovolacím soudem vyřešena a judikatura k této otázce je ustálena v názoru, že jde-li o tzv. totální škodu a uvedení do předešlého stavu není možné, pak skutečnou škodu představuje částka nutná k pořízení jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017). Uvedené závěry se uplatnily i při výkladu nové právní úpravy - §2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017). Dovolatelkou předestřená otázka výše škody na vozidle tedy není otázkou dosud neřešenou a odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto tato dovolací námitka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Brojí-li žalobkyně proti závěru o výši obvyklé ceny vozidla v okamžiku škodní události, uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů soudem, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Dovolatelka dále namítala, že se soud při řešení otázky ušlého zisku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, sp. zn. 25 Cdo 142/2004). Odklon od ustálené rozhodovací praxe znamená nerespektování ustálené judikatury odvolacím soudem, přičemž vždy se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. V projednávané věci odvolací soud ohledně nároku na náhradu ušlého zisku uzavřel, že tvrzení o ušlém zisku uplatnila žalobkyně v rozporu s §205a o. s. ř. až v odvolacím řízení, proto se jím soud nezabýval. Pouze nad rámec tohoto závěru odvolací soud uvedl, co by musela žalobkyně prokázat, aby mohla být s takovým nárokem úspěšná. Dovolací námitky však nesměřují proti tomuto procesnímu postupu soudu, žalobkyně v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, nevymezila, které z uvedených hledisek podle §237 o. s. ř. považuje ve vztahu k závěru odvolacího soudu o této procesní otázce za splněné. Veškerá rozhodnutí, na něž dovolatelka v souvislosti s náhradou ušlého zisku odkazuje, se týkají hmotněprávních otázek, tj. definice ušlého zisku, příp. promlčení nároku na náhradu ušlého zisku. Na řešení těchto otázek však napadené rozhodnutí založeno není. Proto ani tato dovolací námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
V dané věci žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích, jimiž jí byla uložena povinnost nahradit druhé a třetí žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Pro posouzení, zda jde o plnění převyšující zákonný limit 50 000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017, je rozhodující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolatelce odepřena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo34/2013). Jelikož se žalobkyně domáhá změny napadeného rozsudku ve výrocích o náhradě nákladů řízení a přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 180 590 Kč podle §142 odst. 3 o. s. ř., zákonem stanovenou hranici tzv. bagatelních věcí překročila. Avšak ve vztahu k uvedeným výrokům nemá dovolání zákonem stanovené náležitosti, neboť dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), neuvedla, která z alternativ uvedených v §237 o. s. ř. je u nich dána.
Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Třetí žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Druhá žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty (1 638 Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 9 438 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu